Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Adonis: Jo, Arakain jsem si tehdy taky koupil hned, Coroner jsem tehdy ještě neznal. :-)
Mě už 20 let (od doby, kdy jsem si koupil kazetu Black Jack). Dokonce mě tenkrát při prvním poslechu napadlo, jestli se snad nejedná o nějakou zvláštní cover verzi. :-)
Adonis: Připomíná, už asi 10 let, co jsem si No More Color koupil. Jinak je to boží deska (obojí - i A. i C.)
Nepřipomíná vám skladba Ukolébavka některé pasáže z Last Entertainment od Coroner?
http://www.youtube.com/watch?v=sj_eRArS-xU
Slyšel, má to nadupanější zvuk, ostatně poslechni si třeba Kolonii termitů co vyšla na výběru k 15 letům, tam je to taky remasternuté a je to plus minus to samé.
Neslyšel ste někdo nově vydanou "remastrovanou" verzi?
"byly to blbý časy, ještě že jsou pryč......"
...toliko slovy Petra Fialy. Nedokázal bych pocity z téhle metalové selanky vystihnout líp.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek