Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak já jsem jako dítě začínal vnímat hudbu z nahrávek BEATLES A Roda Stewarta od svých rodičů a jako mladíček k rockové hudbě přišel přes QUEEN a první desky MARILLION. Pak teprve k metalu, takže rock obecně a prog rock mám prostě v krvi. A s přibývajícím věkem se k tomu stále častěji vracím.
Noisy
Tak celkom klobúk dole, ani som si skôr nevšimol, že fičíš aj na tradičnom progresívnom rocku, a na neo progu. Toto boli moje subžánrové priority pred cca 10 až 30 rokmi a stále sa ku ním vraciam (akurát že na staré kolená viac počúvam albumy na metalovej báze, fúzované inými hudobnými ingredienciami). SPOCK'S BEARD som videl 5x a prešiel som si prirodzenou časovou cestou celú diskografiu, tak ako vychádzala (PATTERN-SEEKING ANIMALS automaticky tiež), Galahad detto (videl som ich 2x) o TFK je zbytočne vravieť, to je absolútna klasika (iba 3x), Mystery v tejto dobe tiež (2x) a King Buffalo som objavil asi pred troma rokmi (videl som ich v Polsku). Díky za mieste spestrenie poslucháčskej palety ...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek