Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
4-ku radšej ani nespomenúť :D
viem, ale tretí nestojí za pozretie :D
metalirium: Diely to ma tri ;-)
KD
Výborné recenzie. Idem si tuším po dlhej, dlhej dobe pozrieť oba diely. Chémia medzi Paulom a Lindou je skvelá.
Díky za dva tak krásně odlišné, leč podnětné komentáře. Mám kolem pár lidí, kteří Dundeeho opravdu moc nemusejí. Všichni jsou o cca 10 let mladší než já, s výjimkou jednoho vrstevníka, kterému vadí vše, co zavání romantikou :)
Podobně jak Xmilden, mám i já pro druhý díl slabost. Taková ta neškodná blbůstka.
Ano, Hogan je hercem jedné role, ale to vůbec nevadí. Ten fenomenální úspěch po premiéře je dodnes takový malý zázrak, a já ho tomuto snímku ze srdce přeji. Takhle si Hollywood namazat na chleba se hned tak nevidí :)
Přesně jak píše autor, tyhle filmy v dnešní době prakticky neexistují. Ta nostalgie je neskutečná. Snímek jsem neviděl více než 20 let a v 90. letech se mě vyloženě omrzel, protože jednu chvíli u nás na véháesce fičel stále dokola. Dvojku jsem měl malinko tehdy snad i raději nebo minimálně jsem viděl oba filmy stejně. Dneska musím dát absolutórium skvělé a vtipné Jedničce. Výlet Mikea do New Yorku je prostě boží. Dvojka je jeden z nejvíce soft akčňáků co jsem kdy spatřil a je 20% slabší. Moc děkuji autorovi za připomenutí tohoto kultu.
Krokodýl ma ( v záplave Spencer-oviek, Indiho, Honbe za klenotom...) akosi nikdy nedokázal presvedčiť o svojej výnimočnosti. Vždy som ho mal len na okraji záujmu. To je samozrejme len hodnotenie samotného filmu. Recenzia je ako vždy výživná a obohacujúca.
Hodnotenie filmu : 6/10
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek