INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Amon Amarth je jedna z nejstupidnějších kapel co jsem kdy slyšel. Stupidní tremolo-picking pořád dokola a mění se dvě tempa...ale masy chtějí jednoduchou hudbu :))))
Na tomto koncíku jsem nebyl,ale...
na koncerty chodím poměrně často a dovolím si je rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří koncerty, kde jde hlavně o muziku (technika hry, sóla, netypické aranže skladeb, ponoření se do nejpřesnějšího podání skladeb...) a tam člověk stojí a poslouchá. Max. pohupuje hlavou nebo si klepe nožkou do rytmu :-). Druhou skupinu tvoří koncerty, kde jde hlavně o energii, neskutečný drive, pařbu, pivo a baby :-))). O hudbu jako takovou jde až později, nebo spíše doma z desky. Takže k těm Amon Amarth. Pokud člověk zvolí první způsob trávení vystoupení, tak si toho asi moc neodnese. Když zvolí ten druhý, tak určitě ještě teď paří v pomyslném Amonovským kotli. Co jsem tímto chtěl říct je asi každému jasné, že?
Proč mají Amon Amarth tak početnou fanouškovskou základnu? Protože se o nich píše, mají dobrou promotion atd. Lidé nemají prachy na desky, takže nemůžou objevovat nové věci. Jdou prostě za tím, co je reklamované a roky osvědčené. Je to sice dojeb, ale je to bohužel tak! Mrzí mě to, ale když nejsou prachy, tak člověk neriskuje a raději jde do osvědčených partiček. Ach... škoda :( , ale hlavu vzhůru :)
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Vložit diskusní příspěvek