Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
někdo mu při koncertě nacákal semeno na temeno?
Ved septic to prave 3 prispevky dozadu urobil ... :)
Radsej sa este niekto vyjadrite ku koncertu Therionu alebo k ich albumom.
tak s tymto uz nechcem mat nic spolocne....
teskno po semeno na temeno?
semeno tamno ?
a semo tamo aj texno :)
vsak ja len tak srandujem, kazdy predsa vie ze u waltari ide hlavne o disco....:))
uvidime o tyzden a pol :-))
tech par songu z Waltari metal nedela ... ikdyz to hnetaji lip nez spousta true metal kapel
thorn> to myslis ako waltari ze nikdy nehrali metal? ved madonna, 2unlimited feat. megadeth a prodigy v ich podani je metaaaal jak prasa, len to tak hneta....
Rudi> nepredbiehaj sa, dobre?
...a paradoxne ju natocila kapela, co nikdy nehrala metal
...inými slovami, nad Tatrou sa blýska!:o)
....fuha, ked uz thorn vynada honinosovi do kokotov a rakva nazve jeremyho agracom, to uz ide do tuheho.... :)) inac vesela debata, ako vzdy....
ale v zasade suhlasim s nazorom ze ked niekto pouzije v metale husle neznamena to este ze to je klasika....
no a samozrejme death metal symphony in deep c je uplna pecka a zrejme bezkonkurencna nahravka v tejto oblasti....
Jana Kirschner a Ivan Tasler sa tiez tituluju ako spevaci.
vike: vidis a ono ich ty "komponisti" sami tituluju ako klasicke diela...takmer:-)
Rakva:...a pozor nezabudnut na Judas Priest, tak to hej tomu hovorim klasika:-)
jeremy > myslis ty ty klasicke filmove mrdky, co se velmi casto komponuji s ohledem na prodejnost soundtracku?
Jeremy: Klasika, to je predsa Sabbath, Deep Purple a .. Iron Maiden .. :-))
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Vložit diskusní příspěvek