Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
:-) spestri spestri
- rozmýšlí zda recenzí na "Under The Sign Of The Black Mark" (87) nebo "Blood, Fire, Death" (88) nezpestřit jeden z četných žánrových seriálů.
Jak napsal Allegor - kdo ví, jak to vůbec bylo... Zbytečná diskuze
keď vieš, že "blood on ice" bol nahrávaný v rokoch 1988 a 1989, tak určite tiež vieš, že celá nahrávka bola poriadne prekopaná v roku 1995, štyri roky po vydaní twilight...
Koscj ty si aky lamak... pises tam ze na blood on ice sa pokusal vratit ku twilightu... PROBLEM je v tom ze blood on ice bol napisany pred TWILIGHT :D
chlape pěkně to píšeš ... nechceš se zaregistrovat a házat tohle do hodnocení alba + přidělit číselné hodnocení desky? (klik na čtenáři) ... tady to zapadne a to by byla škoda
Krásné album, hoši z Manowar, poslouchejte. Ale to vám pýcha asi nedovolí. Quorthon hrál to, co cítil. Jako mladý puberťák cítil touhu po temné revoluci, destrukci celého světa, nástupu chaosu a pekla...tak o tom hrál, ačkoliv způsobem spíše úsměvným, nicméně šlo mu to od srdce. Za pár let z tohoto období vyrostl a dal se na podstratně oduševnělejší práci v podobě Blod fire death. Nádherné album, ovšem jenom most klenoucí se mezi tím upřímně řečeno ne moc kvalitním blackem a překrásnými hymny alb Hamerheart a Twilight of the gods. Blood od Ice je zase trochu jinde. Autor tady vytváří vlastní příběh, vlastná zápletku, prostě kompletní dílo. Zatímco na dvou vrcholných seskách popisuje vikingskou mytologii, tady tvoří vlastní svět. Album podle toho vypadá. Vnímám ho jako takový obraz Quorthonova ideálního světa z doby nahrání alba, a nevěřím, že materiál pochází někdy z roku 88, víme jak Quorthon rád kecal nesmysly a nejspíš se kochal tím, jak mu to velká část posluchačů žere i s navijákem. Blood on Ice je ze všech Bathoryovských alb nejromantičtější a v jistém slova smyslu i nejhlubší. Cítím v tom spoustu magie, fantazie, nadpřirozena. Tady je zkrátka vše dovoleno a Quorthon také dal tomuto albu něžnou a okouzlující duši, takovou, jakou ta "vikongská" alba nemají, nemohou mít. Ačkoliv nedám dopustit na Twilight..., pokaždé mě znovu dostane Hammerheart a zase trochu jiným způsobem zůstávám konsternován z Nordlandů, tak tohle album u mě stojí také na úrovni ostatních eposů od Bathory, snad jen Twilight... má vyhrazen trůn nejvyšší. Zkrátka a dobře, když se řekne "dělat hudbu od srdce", představím si přesně Blood on ice od Bathory.
a co tak The Lake? to je ucebnica,ako ma vyzerat bridge a refren.
Moje najobľúbenejšie CD od Bathory. Najlepšie skladby sú The Woodwoman, The Stallion a Man of Iron.
Proto mám taky nick V.Silver
tak to stryco uz hodnu chvilu meskas...
hovorit striebro, mlcat ZLATO...
Nepříjemný chuj: beztak jsi Schwull
skusil si...
tento album spolu s celou tvorbou therionu, haggardu, atd posunul metal hlbsie do temneho, hlbokeho otvoru pachnuceho po rybach (niekorym po kuracine) v tvare motylieho tela s 2 sunkovymi kridlami
co je na tom DVD? 10x one rode to asa bay a to video z promotion ku hammerheart?
Chtěl jsem si koupit taky originálku, ale vždycky, když jsem si to objednal, po 3 týdnech mi napsali omluvný dopis, že se jim to nepovedlo. Takhle to šlo s Nordlandama I. a II., Twilightem, Blood On Ice a dokonce i s tou 3 CD, DVD + kniha kompilací v době, kdy to na netu bylo asi 2 měsíce. Prostě jsem smolař :))
kupil som original cd, samozrejme intro s blood on ice jeden track,kupil som hammerheart, tam song to hail up high spojeny s home of once brave, kupil som twilight of the gods, tam tiez dva ani neviem uz ktore songy zase spojene v jeden. dakto ma stastie...
Nemůžu než naprosto souhlasit s Mildou, tohle album je skvost a u Man Of Iron jsem se donutil poprvé chytnou barréčka, abych si to mohl zahrát. Pro mě 11/10.
1996
ty brdo ale to bezi ten cas, pametam na ten den, ked ten album vysiel, utekal som do obchodu CDE Music u nas v bystrici a kupil som si ho na kazete za 230 Sk, uff krasne to casy
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek