Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No ona tvorba například takového Vivaldiho byla taky jednoduchá... Přeberte si to jak chcete :-)
Pro případné argumentátory, že porovnávat Vivaldioho a Manowar je kacířství, přeci jen vysvětlím myšlenku (protože mně o myšlénku se jedná): v "jednoduchosti" či "složitosti" hudby TO není.
Jednoduchost
K té jednoduchosti: On byl Manowar vcelku vždycky takový trochu jednodušší... přeberte si to
No to tedy s otazníkem.
Kings of Metal je první opravdový průser této kapely (že pak přišly ještě horší, o tom není sporu). Nechápu, jak se tady někdo může odkazovat na tuto podivně komerční desku, zjednodušenou, očištěnou od jakékoliv kudrlinky, a nemluvím už o té debilní, stupidní pohádce o Dědečkovi a jeho Story. Manowar začali padat ze svého Olympu spolu s Fighting the World (a to na téhle desce ještě ani zdaleka všechno špatně není, naopak, je docela slušná a některé věci tam jsou dokonce excelentní – „holy, holy war…“). Kings of Metal je snad dobrá do soudobých hitparád: „hele, oni hrajou tvrdě, ale furt to tak nějak procítěj, nakonec si sem ty rokery můžem pustit, a pak ještě dorazí Iveta, a hlavně, to bude pecka, Sámer“.
The Triumph of Steel je lepší než Kings of Metal, ale zase: já si prostě nemůžu pomoci, když to poslouchám, vidím před sebou komix. Všechno nalajnované, obrázky v pastelových barvách, postavy mají dokonce doplněné obrysy, pěkně široké, neořezanou černou pastelkou. Dá se v tom najít krása, to ano, ale proti třeba Hail to England nebo Sign of the Hammer je to pád na hubu. Když už nic jiného, neprudí mě tu Ohnivá kola a dědeček se svojí pohádkou někam zalezl (jak koukám, dokonce na něco tak průzračně zřejmého můžou být názory různé).
Úvodní epos je nudný, protahovaný k zešílení, Metaloví Válečníci (Bratři, že, kdo jiný) jsou takoví, jací jsou. Burning je slušné, indiáni jsou slušní, The Demons Whip je slušný, ovšem, závěrečná balada (já tenhle termín nenávidím!) je vkusná, to je pravda, ale pořád je to takové zjednodušené, nalajnované, nakreslené.
Což se mi všechno nepíše až tak snadno, protože ve svých šestnácti jsem na Znamení Kladiva ujížděl, přičemž Manowar dodnes vnímám s jistou dávkou nostalgie (člověk se při vzpomínce na mládí přeci sentimentu neubrání). Že je stávající éra (která začíná NEJPOZDĚJI po The Triumph of Steel, spíš ale už někde před Kings of Metal) parodií na doby dávno minulé, o tom je málo sporu.
není
no vida...předpokládám, že další zajímavá diskuze je na obzoru :)
2 J. Vrabec: a co jsi vlastne slysel horniku?
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Vložit diskusní příspěvek