Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No ona tvorba například takového Vivaldiho byla taky jednoduchá... Přeberte si to jak chcete :-)
Pro případné argumentátory, že porovnávat Vivaldioho a Manowar je kacířství, přeci jen vysvětlím myšlenku (protože mně o myšlénku se jedná): v "jednoduchosti" či "složitosti" hudby TO není.
Jednoduchost
K té jednoduchosti: On byl Manowar vcelku vždycky takový trochu jednodušší... přeberte si to
No to tedy s otazníkem.
Kings of Metal je první opravdový průser této kapely (že pak přišly ještě horší, o tom není sporu). Nechápu, jak se tady někdo může odkazovat na tuto podivně komerční desku, zjednodušenou, očištěnou od jakékoliv kudrlinky, a nemluvím už o té debilní, stupidní pohádce o Dědečkovi a jeho Story. Manowar začali padat ze svého Olympu spolu s Fighting the World (a to na téhle desce ještě ani zdaleka všechno špatně není, naopak, je docela slušná a některé věci tam jsou dokonce excelentní – „holy, holy war…“). Kings of Metal je snad dobrá do soudobých hitparád: „hele, oni hrajou tvrdě, ale furt to tak nějak procítěj, nakonec si sem ty rokery můžem pustit, a pak ještě dorazí Iveta, a hlavně, to bude pecka, Sámer“.
The Triumph of Steel je lepší než Kings of Metal, ale zase: já si prostě nemůžu pomoci, když to poslouchám, vidím před sebou komix. Všechno nalajnované, obrázky v pastelových barvách, postavy mají dokonce doplněné obrysy, pěkně široké, neořezanou černou pastelkou. Dá se v tom najít krása, to ano, ale proti třeba Hail to England nebo Sign of the Hammer je to pád na hubu. Když už nic jiného, neprudí mě tu Ohnivá kola a dědeček se svojí pohádkou někam zalezl (jak koukám, dokonce na něco tak průzračně zřejmého můžou být názory různé).
Úvodní epos je nudný, protahovaný k zešílení, Metaloví Válečníci (Bratři, že, kdo jiný) jsou takoví, jací jsou. Burning je slušné, indiáni jsou slušní, The Demons Whip je slušný, ovšem, závěrečná balada (já tenhle termín nenávidím!) je vkusná, to je pravda, ale pořád je to takové zjednodušené, nalajnované, nakreslené.
Což se mi všechno nepíše až tak snadno, protože ve svých šestnácti jsem na Znamení Kladiva ujížděl, přičemž Manowar dodnes vnímám s jistou dávkou nostalgie (člověk se při vzpomínce na mládí přeci sentimentu neubrání). Že je stávající éra (která začíná NEJPOZDĚJI po The Triumph of Steel, spíš ale už někde před Kings of Metal) parodií na doby dávno minulé, o tom je málo sporu.
není
no vida...předpokládám, že další zajímavá diskuze je na obzoru :)
2 J. Vrabec: a co jsi vlastne slysel horniku?
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!
Veľmi zmysluplný a silný návrat. Umné nadviazanie na to najlepšie z ich tvorby (prvé tri albumy) a skvelý výber speváčky. Zaslúžený obrovský úspech.
Vložit diskusní příspěvek