Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No ona tvorba například takového Vivaldiho byla taky jednoduchá... Přeberte si to jak chcete :-)
Pro případné argumentátory, že porovnávat Vivaldioho a Manowar je kacířství, přeci jen vysvětlím myšlenku (protože mně o myšlénku se jedná): v "jednoduchosti" či "složitosti" hudby TO není.
Jednoduchost
K té jednoduchosti: On byl Manowar vcelku vždycky takový trochu jednodušší... přeberte si to
No to tedy s otazníkem.
Kings of Metal je první opravdový průser této kapely (že pak přišly ještě horší, o tom není sporu). Nechápu, jak se tady někdo může odkazovat na tuto podivně komerční desku, zjednodušenou, očištěnou od jakékoliv kudrlinky, a nemluvím už o té debilní, stupidní pohádce o Dědečkovi a jeho Story. Manowar začali padat ze svého Olympu spolu s Fighting the World (a to na téhle desce ještě ani zdaleka všechno špatně není, naopak, je docela slušná a některé věci tam jsou dokonce excelentní – „holy, holy war…“). Kings of Metal je snad dobrá do soudobých hitparád: „hele, oni hrajou tvrdě, ale furt to tak nějak procítěj, nakonec si sem ty rokery můžem pustit, a pak ještě dorazí Iveta, a hlavně, to bude pecka, Sámer“.
The Triumph of Steel je lepší než Kings of Metal, ale zase: já si prostě nemůžu pomoci, když to poslouchám, vidím před sebou komix. Všechno nalajnované, obrázky v pastelových barvách, postavy mají dokonce doplněné obrysy, pěkně široké, neořezanou černou pastelkou. Dá se v tom najít krása, to ano, ale proti třeba Hail to England nebo Sign of the Hammer je to pád na hubu. Když už nic jiného, neprudí mě tu Ohnivá kola a dědeček se svojí pohádkou někam zalezl (jak koukám, dokonce na něco tak průzračně zřejmého můžou být názory různé).
Úvodní epos je nudný, protahovaný k zešílení, Metaloví Válečníci (Bratři, že, kdo jiný) jsou takoví, jací jsou. Burning je slušné, indiáni jsou slušní, The Demons Whip je slušný, ovšem, závěrečná balada (já tenhle termín nenávidím!) je vkusná, to je pravda, ale pořád je to takové zjednodušené, nalajnované, nakreslené.
Což se mi všechno nepíše až tak snadno, protože ve svých šestnácti jsem na Znamení Kladiva ujížděl, přičemž Manowar dodnes vnímám s jistou dávkou nostalgie (člověk se při vzpomínce na mládí přeci sentimentu neubrání). Že je stávající éra (která začíná NEJPOZDĚJI po The Triumph of Steel, spíš ale už někde před Kings of Metal) parodií na doby dávno minulé, o tom je málo sporu.
není
no vida...předpokládám, že další zajímavá diskuze je na obzoru :)
2 J. Vrabec: a co jsi vlastne slysel horniku?
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Vložit diskusní příspěvek