No ona tvorba například takového Vivaldiho byla taky jednoduchá... Přeberte si to jak chcete :-)
Pro případné argumentátory, že porovnávat Vivaldioho a Manowar je kacířství, přeci jen vysvětlím myšlenku (protože mně o myšlénku se jedná): v "jednoduchosti" či "složitosti" hudby TO není.

Jednoduchost

K té jednoduchosti: On byl Manowar vcelku vždycky takový trochu jednodušší... přeberte si to

No to tedy s otazníkem.

Kings of Metal je první opravdový průser této kapely (že pak přišly ještě horší, o tom není sporu). Nechápu, jak se tady někdo může odkazovat na tuto podivně komerční desku, zjednodušenou, očištěnou od jakékoliv kudrlinky, a nemluvím už o té debilní, stupidní pohádce o Dědečkovi a jeho Story. Manowar začali padat ze svého Olympu spolu s Fighting the World (a to na téhle desce ještě ani zdaleka všechno špatně není, naopak, je docela slušná a některé věci tam jsou dokonce excelentní – „holy, holy war…“). Kings of Metal je snad dobrá do soudobých hitparád: „hele, oni hrajou tvrdě, ale furt to tak nějak procítěj, nakonec si sem ty rokery můžem pustit, a pak ještě dorazí Iveta, a hlavně, to bude pecka, Sámer“.

The Triumph of Steel je lepší než Kings of Metal, ale zase: já si prostě nemůžu pomoci, když to poslouchám, vidím před sebou komix. Všechno nalajnované, obrázky v pastelových barvách, postavy mají dokonce doplněné obrysy, pěkně široké, neořezanou černou pastelkou. Dá se v tom najít krása, to ano, ale proti třeba Hail to England nebo Sign of the Hammer je to pád na hubu. Když už nic jiného, neprudí mě tu Ohnivá kola a dědeček se svojí pohádkou někam zalezl (jak koukám, dokonce na něco tak průzračně zřejmého můžou být názory různé).
Úvodní epos je nudný, protahovaný k zešílení, Metaloví Válečníci (Bratři, že, kdo jiný) jsou takoví, jací jsou. Burning je slušné, indiáni jsou slušní, The Demons Whip je slušný, ovšem, závěrečná balada (já tenhle termín nenávidím!) je vkusná, to je pravda, ale pořád je to takové zjednodušené, nalajnované, nakreslené.

Což se mi všechno nepíše až tak snadno, protože ve svých šestnácti jsem na Znamení Kladiva ujížděl, přičemž Manowar dodnes vnímám s jistou dávkou nostalgie (člověk se při vzpomínce na mládí přeci sentimentu neubrání). Že je stávající éra (která začíná NEJPOZDĚJI po The Triumph of Steel, spíš ale už někde před Kings of Metal) parodií na doby dávno minulé, o tom je málo sporu.

není

no vida...předpokládám, že další zajímavá diskuze je na obzoru :)

2 J. Vrabec: a co jsi vlastne slysel horniku?