MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
dkm > mene je nekdy vice, stacilo napsat jen to druhe slovicko ze zavorky :-)
Alánku, jestli on autor recenze (krom sebeprezentace) tal nechtěl zjistit, kdo že se mezi ty elitáře na MP počítá:-) a vida husáka
Je to jeho subjektivni pocit z kapely... fajn, kdyz uz to napsal do recky, mohl si odpustit ty nasledujici pindy. Neda se tomu nic nez jen zasmat...
Zajímavá rencenze, jen co je pravda. Hlavně ta pasáž o JARECH nemá chybu. Velmi vtipné, ale vkradá se mi myšlenka zdali si recenzent nevzal moc narocnej ukol. Psat o necem cemu nerozumi. Ale kus ... je to urcite vtip.
Tak o soucasnych Supportech snad ani nema cenu se zminovat -> to je vystavni marnost a zoufalost.
to me taky rozesmalo :-)
ale ohledne Support.. souhlas
ROFL
Na partičce okolo Romana Holého mi vždy vadila určitá povýšenecká sebeprezentace J.A.R. jako výjimečného tělesa, v němž se sdružují páni muzikanti. Stejně tak elitářské „snobství“ jejich posluchačů jako těch jediných vyvolených, kteří pochopili. Možná se na tyto fígle chytne nějaký pravidelný návštěvník tanečně orientovaných hudebních barů v centru Prahy, možná čtenář měsíčníku Report, mě však jejich písně zanechávají chladným.
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Vložit diskusní příspěvek