OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
strayi, ty dokážeš neustále překvapovat. bedlam in the goliath je hitovka jako prase, a to slovo v případě mars volty vůbec není liché. jízda, která bere dech. (= můj názor).
svým způsobem nikdy nebyli blíž at the drive-in, ale zároveň je to víc latino, možná víc jazzy než cokoliv dřív. jedna z desek roku. rock 'n' roll je zpět. kdo by řekl, jak skvěle ho opráší zrovna mars volta.
Rudi: No já bych řekl spíš, že po prvních dvou posleších (z nichž jsem každý ukončil tak okolo osmé skladby) mám na to uplně jiný názor. Nešlo to, kurva vůbec to nešlo...první skladba je uplně příšerná, tam sebere dost energie.
ale ba, od debutu to najlepšie, čo vydali :o)
Amputechture je proti novince, celkem v klídku poslech...novinka se prostě nedá, spíš mi přijde dost otravná. :))
Nevi nekdo jak vypada novinka The Bedlam in Goliath? Na Amputechture jsem si nějak nedokázal najít dost sil a času a už je tu další deska...je to stravitelná krmě? Chystá se recenze?
Tento album by som nazval.. "ako prejsť od počiatočného nezaujatia k totálnemu nadšeniu :).." Ešte nejdem hodotiť , necham prejsť album skúškou "času" potom sa ukáže..
proč? je tam málo blacku? :)
možno od tej koštovky upustím
Dúfam, že kamoši "marsvolťáci" to už majú kúpené, aby som to mohol opáčiť. :O)
"Which reminds me: Bixler-Zavala and Volta keyboardist Ikey Owens guest on Mastodon's new Blood Mountain album. Maybe they'll brainwash Atlanta's finest metal band into this kinda bullshit so the world can celebrate the crushing loss of two great bands together."
keket :o))
ako pre koho ;o)
Pitchfork je silenejsi nez 10 Strayu (no offense) :-)
Pitchfork valcuje, 3.5/10 :-D
http://www.pitchforkmedia.com/article/record_review/38458/The_Mars_Volta_Amputechture
toto skúsim okoštovať
jo, Theodore už v současné době není členem skupiny, ale album nahrával a je to tam sakra slyšet :-)
Paci: trochu jo. fakt je, ze fandove kupujou od svych milacku vse co se kde mihne. v dnesni dobe jen clovek musi doufam, ze nebude moc fandit vsemu co kazdy den vychazi, jinak zemre hlady a taky kvuli tomu ze se ve svym byte nehne.
Theodore na albu je, odešel z kapely až po jeho nahrávání.
yossarian: tomu říkám agro názor
to bizz: čet jsem, že Jon Theodore už na to právě kaká, teď s nima hraje (už asi i na desce) údajně Blake Fleming (mj. Zeni Geva) a basu poprvý nenahrál Flea, ale Juan Alderete - už v pevný sestavě.
Tento...jednoznačně!!! Pak debut...a pak Frances.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Vložit diskusní příspěvek