Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kofolka: FAIL
Slipway fires je lepsi nez #2, ale na "vysin" Up all night asi tezko dosahne.
Jinak je tohle skupina, u ktere nevim proc ji vubec posloucham. Klidne by se dala zaradit mezi "dozens" podobnych, ale je tu porad neco co ji pro me dela dostatecne osobitou, ale zatim nemuzu prijit na to co to vlastne je..
Jinak co recenze na # 2, tak souhlasim, ze renesance kytarovek je osvezujici a dodavam, ze prospiva a vsem zanrum nejen popu...
Vono to je asi neco jinyho, umet na kytaru(jiny nastroj) a slozit pisen, i kdyz podobnou nejake starsi. To, kolikrat muzeme rici kycove, pisnickarstvi je snad kazdem z nas - nez ze sebe nechat udelat vopice a behat po podiu a rvat no, no limits - haipa, haipa... temto borcum jsem nikdy sance moc nedaval - uvidime zda-li Razorlight budou mit delsiho trvani..
indie rock
no...evidentne nevis o cem mluvis kdyz reknes ze razorlight je pop....je to indie rock ty barbare!...dle myho v popu nic zvlastniho neni jak rikas, jedine komerce a komerce...fuck pop
No vidíte a mě to přijde jako frikulínská a pěkně pozérská recenze plná rádobykultovních shit-hlášek :D Ale je fakt, že proti zde obvyklým (a občas poněkud sucharským) recenzím je to změna...
kvalitná hláška:
Když ze sebe shodíte pár mindráků, popíček vám roztáhne nohy jak žádoucí krasotinka a vy se v ní můžete topit a objevovat „mnoha-dimenzní“ požitky.
kvlt recka
super poctenicko
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek