Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To bych neřekl, že ty dvě alba (DARK ANGEL, KREATOR) jsou lepší. Pleasure To Kill je recenze za týden.
Nerad bych, aby to vyznělo jako rouhání, ale myslím si, že RiB je overrated. V roce '86 vyšli i lepší thrashové desky, například Darkness Descends nebo Pleasure to Kill.
Doufám že Slayer touto recenzí nekončí.
skôr náhodne.
bude se redakce vracet i ke starším albech v takovýhle seriálech nebo i náhodně
Neboj Beneath The Remains bude v druhé šestici thrash alb, zhruba koncem listopadu, začátkem prosince...a další alba SEPULTURY se do archívu časem také doplní, prostě novinek vychází mraky a píše nás tu pár, takže neni čas psát soustavně historický články i když třeba pro mě by to bylo zábavnější.
je
fajn, že recenzujete kultovní dílka thrashe, ale docela mě mrzí, že nějak hustě opomíjíte sepulturu. to, že tu máte recenze na danteho a nation (tedy dvě nejhorší alba její historie), a tak trestuhodně opomíjíte beneath the remains, arise, ale i třeba chaos ad nebo roots, mě hodně mrzí. nechystáte se s tím něco dělat?
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Vložit diskusní příspěvek