Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To bych neřekl, že ty dvě alba (DARK ANGEL, KREATOR) jsou lepší. Pleasure To Kill je recenze za týden.
Nerad bych, aby to vyznělo jako rouhání, ale myslím si, že RiB je overrated. V roce '86 vyšli i lepší thrashové desky, například Darkness Descends nebo Pleasure to Kill.
Doufám že Slayer touto recenzí nekončí.
skôr náhodne.
bude se redakce vracet i ke starším albech v takovýhle seriálech nebo i náhodně
Neboj Beneath The Remains bude v druhé šestici thrash alb, zhruba koncem listopadu, začátkem prosince...a další alba SEPULTURY se do archívu časem také doplní, prostě novinek vychází mraky a píše nás tu pár, takže neni čas psát soustavně historický články i když třeba pro mě by to bylo zábavnější.
je
fajn, že recenzujete kultovní dílka thrashe, ale docela mě mrzí, že nějak hustě opomíjíte sepulturu. to, že tu máte recenze na danteho a nation (tedy dvě nejhorší alba její historie), a tak trestuhodně opomíjíte beneath the remains, arise, ale i třeba chaos ad nebo roots, mě hodně mrzí. nechystáte se s tím něco dělat?
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek