Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
mno jo, ja sem si the morning never came pustil naposled asi pred dvema lety a nejak jsem pozapomnel, ze ty 4 zbyle skladby, co jsou na tom EP jsou z tama :D :D
U mňa vedie jednoznačne ,,The Morning Never Came" v rámci tvorby Swallow The Sun ... Myslím, že od tohto skvostu to už s nimi ide pozvoľna dolu vodou, aj keď sa jedná stále o bezosporu kvalitnú produkciu z dielne týchto zádoomčivych Fínov ...
coo? :) ja to vidim opacne, podla mna je to jeden z ich najslabsich albumov
bude recka na plague of butterflies? podle me snad lepsi material jak hope a rozhodne jedno z nejlepsich alb tohoto roku, i kdyz je to oficialne "jen" EP, ktere ma 60 minut
Úžasná skupina, úžasná hudba - ještě nevím, ale zatím mě to bere snad ještě víc než Katatonie a Opeth dohromady - ale to je zatim možná tím, že je to nový
Debut skvělej! Dvojka méně hitová (krom Forgive her..), leč dobrá! Trojka lepší než dvojka, přesto debut nepřekonatelnej! Vidím to tedy dosti podobně:-). Jinak ohledně naprosto skvělé skladby "justice of Suffering" ,... já si to myslel...říkám si při poslechu refrénu - ten zpěv, to je úplně jak KATATONIA:-).
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek