Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
???
Celá nová deska je jak The Crimson Idol,akorát aranže a zvuk mi přijdou trochu moc do výšek.A rock´n´roll.To je poslední pecka Deal with the Devil.Jinak pořád stejný........... dobrý W.A.S.P.
Na můj vkus je recenze trochu zbytečně vlažná, pro mne osobně deska překvapením je. Poslední tři alba byla nemastná neslaná, ale tyhle fláky zní jako by stále byla druhá půle osmdesátých let. Jako nabroušený zásah na solar. Pohrobek zlatého věku heavy metalu. Fakt mě Blackie potěšil. Jen místo zbytečné druhé verze Heaven´s hung in black mohl být nějaký ten cover.
To bude asi preto, že ten album je anti US (neviem, či bullshit, nepočul som to).
Tohle je recenze?
Myslel jsem si, že si přečtu recenzi alba, ale z 90ti procent to je antiUS bullshit.
Divím se, že jsem se ještě nedočetl o imperialisticko-sionistickém spiknutí, ale holt příště.
Jo, tohle album je u W.A.S.P. určitě lepší průměr. V autě teď neposlouchám prakticky nic jiného. Pro tyhle starý metály mám velkou slabost...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek