THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Já chcu recku na nové album!
Bože uchovaj!!
Bude recka na nové album?
DIMENSION - aneb FreedomCall po .. po kolikáté už?
A to se mně právě líbí - jak je celá ta deska tak strašně moc infantilní :) To je prostě to, co se čeká, co se (mi) líbí ... přihřáté popové jednoduché tisíckrát použité refrény, téměř žádná muzikantská zručnost (tedy až na bravurní !!! zvládnutí výše zmiňovaných refrénů, případně slok nebo sól ... ), o textech raději nemluvím, jsou totiž ... tak nějak ... infantilní stejně jako ta neskutečně veselá a hravá hudba, kterou doplňují ... a to se mně na tom právě líbí ... prostě moc moc fajn !!! album, kterému k dokonalosti chybí jen: 1) muzikantské umění, 2) nevykrádání sebe sama ani jiných skupin, 3) tzn. špetka originallity, 4) nějaká ta přidaná hodnota, tj. něco, co vám zůstane na jazyku (v tomto případě v ušních bubíncích) i po třetím poslechu, nebo dokonce něco, čeho si všimnete až po několika posleších, a co se z nenadání vynoří pod skrumáží kytar a kláves - něco nezapomenutelného. Takhle je to jen za 7*/10. Květoděj "petr - posejdon" Šmatlák
co člověk to názor
ať si kdo chce co chce recenzuje, mě se toto album líbí docela hodně, ikdyž je na něm hodně hudebních prvků od jinejch kapel, ale stále osobitý výraz FC je cítit všude!Sbory bez chyby, melodika též, Chrisův zpěv je lepší a lepší...neposadí na prdel jako první 3 desky, ale 8 bych dal..zdar a power(sílu)
Souhlas s S_F!
vike: pro nekoho pochopitelnejsi, nez kdejake blize nezaskatulkovatelne a radoby moderni zhovadilosti.
Takze 'podstatu speed (power, heavy,melody) metalu' je v nekonecnem omilani/opakovani jednoho riffu, jedne melodie, jedne pisne, jedne desky?
Druhý dych
Ako povedala jedna znama osobnost, niektori ludia proste nepochopili podstatu speed (power, heavy,melody) metalu. Tak co uz s nimi. Akoby nik nevidel, ze ine kapely sa krutia vo svojom style ovela viac a nic. nikomu to nevadi. Tusim ani Dream Theater uz tretim albumom nie su progres. Teda asi tak, ze slovo progresivny metal je pomalicky nieco ako celebrita, nie pocta ale nadavka. V mojom pripade, samozrejme speedoveho obmedzenca, to citim tak, ze Freedom Call chytili ducha prvych dvoch nahravok. Atmosfera Stairway aj Crystal je spat. A fanusikom tejto hudby sa to bude pacit urcite ovela viac ako trebars nova sonata alebo posledny edguy. (ktory je myslim jednym z 3 najlepsich diel edguy, aj ked uz nie metalovy)
jéé to je suprový, asi si pořídím všechny jejich desky...páč ten článek mě nadchnul... ale přivítal bych víc detailů a né to jen tak takhle povrchně smáznout.
rolo - [11.5.2007 10:51]
Že by další pokus o infiltraci redakce? :-)
kurňatak ten príspevok si zaslúži rešpekt. nečítal som ho síce, ale jeho dĺžka je fascinujúca :-)
konecne som objavil tu spravnu diskusiu,kde si mozem ukladat vsetky slohove prace a poznamky...
Uzavřeni v dimenzích
Ultramelodická germánská smečka FREEDOM CALL je po dvou letech opět připravena spustit vlnu pozitivní energie. Po odlehčeném a sympatickém albu „The Circle Of Life“ však nezůstal v táboře kapely téměř kámen na kameni. Z původního kvintetu je tu znovu čtveřice, kdy talentovaného kytaristu Cedrica „Cede“ Duponta nahradil mladík Lars Rettkowitz a dlouhodobého člena Ilkera Ersina vystřídal u basy Armin Donderer. Svých pět švestek si též sbalil Nils Neumann ovládající černobílé klapky, které si tentokrát vzal na starost sám vrchní mozek a skladatel Chris Bay. Domnívám se však, že podobné rošády nemohou mít pro FREEDOM CALL nějaký hlubší dopad, jelikož základními pilíři byli, jsou a pravděpodobně i budou pánové Daniel Zimmermann (Gamma Ray) a výše zmíněný Chris Bay, kteří se skladatelsky podílí na veškerých skladbách již od samotného počátku kapely a nijak výrazně si do toho nehodlají nechat mluvit. Myslím, že i kdyby letošní novinku nahrávali jen oni dva, výsledek by byl pravděpodobně stejný.
Nová dlouhohrající deska „Dimensions“ opletena koncepčním příběhem, jehož děj byl zasazen do vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo vyčerpalo veškeré přírodní zdroje a země je zpustošena bouřemi a zlem, které stvořil sám člověk, nepřináší prakticky zhola nic nového a jede podle dobře zaběhnutých pravidel. Pravda, člověk, který si pořídí nové album zajisté očekává typické FREEDOM CALL a v podstatě na nějaké velké stylové experimentování není zvědavý. Ovšem to je příklad nejen této bandy, ale více méně i podobně laděných seskupení. Po klišovitém intru se vše rozjíždí na plné obrátky. Zimmermann žene své dvojšlapky rychlostí větru, kytarové struny jenom jiskří a všemu vévodí vybroušený Chrisův vokál. Bubenický „Gamma zářič“ však novou fošnu nabouchal v opravdu fantastické formě a právě jeho dokonalá hra je jedním ze zásadních elementů, které staví „Dimenze“ nad průměr stylové škatulky. Znatelná je však absence keyboardisty Neumanna, kdy ubylo klávesových ploch na úkor kytarového tažení, což je myslím celkem škoda, jelikož atmosféra, která se nesla na minulé desce „The Circle Of Life“ kapele naopak velmi slušela. Čtveřice tentokrát zhola rezignovala na jakékoli náznaky experimentů či snahy se hudebně rozvinout a kuje to své, dalo by se říci pomalu vyhasínající a otřepané, želízko stále stejně. Avšak i přes tuto slabinu, si skladatelské duo Bay/Zimmermann zachovává vysokou kvalitu jednotlivých skladeb, která je staví na špici speed/power metalové škatulky. Zejména stále disponují tolik charakteristickými vzletnými melodiemi, nechybí ani potřebná dávka hymničnosti a instrumentálně to mají již dávno v malíčku. Drobné vítky bych však měl k zvukové stránce alba. Ne že by produkce byla nikterak špatná, ovšem přeci jen výšek na Danielových bicích mohlo být o něco méně. Takhle to působí nepřirozeně a chvílemi narušuje vcelku dobrý poslech.
FREEDOM CALL nahráli patřičného následovníka svých dosavadních počinů. Dokáži si však představit, že téma, kterým se na novince zao
Chápu Mildovo hodnocení, protože je na tom s tvorbou FC stejně, nebo alespoň podobně jako já. Byť ne třeba instrumentální, ale jisté zábavné prvky jsme totiž našli ve stejných místech. Ve starších deskách. Vycucanost jednotlivých motivů je nesporná a ani nebudu předstírat jakékoli vlastní nadšení z novinky. Klišé jak mraky a odmyslí-li si každý klávesové motivy... jednodušší hudbu (snad i v žánru) by jeden těžko pohledal. Jinak většina samplíků a efektů, které jsou běžnému posluchači příjemné mi přijdou taktéž velice jednoduché. Proč? Protože není nic jednduššího, než použít již přednastavených samplů z libovolného nástroje označeného jinou značkou než casio. Nicméně až budu hodnotit, nějaký ten bodík navíc si asi střihnu. Deska se pořád ještě umě vtesnila do mé, ...tolerantní povahy.
A vůbec... každý máme nějakou tu slabost, že :-)
Ale příště kluci, už to nezkousnu ani já.
Milda: účelný vs. účelový - viz. sadař vs. sadista :-)))))
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Vložit diskusní příspěvek