Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No u Rudiho je tohle normální ale, to už sis mohl zvyknout:)
Hlavne, že ty si konkrétny a zahltil si nás kvantom faktov.:-P
Prečo je to najhorší album DEICIDE?
recenze pod psa
Tohle je snad jedna z nejhorších recenzí co jsem kdy četl, žádný fakta jen kecy o legendě a samá omáčka a zase omáčka.Till Death Do Us Part je asi nejbídnější album co Deicide vydali a to se považuju za jejich zatvrzelýho fanouška.Člověk co psal tenhle článek nemohl snad jak sám píše pouslouchat Deicide z let 90tých na nahrávaných kazetách.Spíš mě připadne, že jsi jejich tvorbu dostal před 14 dny do ruky
Albumom Stench Of Redmption nastavali latku dost vysoko aj pre samych seba...Podla mna je tento album vyborny...presne medzi Legion a Stench... Ma skvelu a miestami fakt temnu pekelnu atmosferu. Na tu nimi nastavenu latku z predchadzajuceho albumu sice teraz nedosiahli ale su len o kusok pod nou, co je stale znamkou dobrej kvality, a na tu uroven sa stale malo kapiel chyta.
Není to vyloženě shit, ale předchozímu albu se to v žádném případě nevyrovná... podle mě tak 6,5/10
škoda trochu nevýrazného zvuku, na minulém kopal zadky...
Obal:-) Glen si zalistoval v encyklopédii renesančného maliarstva a bolo vymaľované. Autor je Lucas Cranach alebo taký niekto.
Kdyby mi bylo kolem dvaceti tak klidně, ale po překročení třicítky by to už asi nemělo ten efekt :-) Nechci bejt za stárnoucího rockera. A i v těch dvacíti bych měl problém, že jsem nikdy nebyl kdovíjaký fanoušek Deicide. Ale obal se mi opravdu líbí.
Natias: tak si kúpiš tričko s tým obalom ?
Podle mě je to nejlepší obal od Deicide. Je pěkně bizzar.
Jednoznačne najškaredší obal od Deicide...
Po predošlej náloži novinka až tak prekvapujúco/ohromujúco nepôsobí, ale drví absolútne nekompromisne a atmosféra mi pripadá tak o triedu pekelnejšia než na minulom albume.
Ti "Deathmetaloví Lennon a McCartney " se Rudimu opravdu povedli :)
Skutečně to není bůhvíjak výrazná deska, předchozímu počinu se rozhodně nevyrovná. Prostě s této recenze se člověk toho moc nedozví, volím raději vlastní pocit z poslechu.
ujde to ale stench bol lepší určite
Hm, ale stejně mě Rudi navnadil... :-)
To je zase to rudiho nadhodnocování, na které už jsme si u něj museli zvyknout:)
Rudi, Stench masirka, ano ano, ale toto se jim dle me zas tolik nepovedlo. o tridu dve niz nez predchozi album..
Jsem hodně zvědav, předchozí zásek šlapal výborně....
//:=]
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek