Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No u Rudiho je tohle normální ale, to už sis mohl zvyknout:)
Hlavne, že ty si konkrétny a zahltil si nás kvantom faktov.:-P
Prečo je to najhorší album DEICIDE?
recenze pod psa
Tohle je snad jedna z nejhorších recenzí co jsem kdy četl, žádný fakta jen kecy o legendě a samá omáčka a zase omáčka.Till Death Do Us Part je asi nejbídnější album co Deicide vydali a to se považuju za jejich zatvrzelýho fanouška.Člověk co psal tenhle článek nemohl snad jak sám píše pouslouchat Deicide z let 90tých na nahrávaných kazetách.Spíš mě připadne, že jsi jejich tvorbu dostal před 14 dny do ruky
Albumom Stench Of Redmption nastavali latku dost vysoko aj pre samych seba...Podla mna je tento album vyborny...presne medzi Legion a Stench... Ma skvelu a miestami fakt temnu pekelnu atmosferu. Na tu nimi nastavenu latku z predchadzajuceho albumu sice teraz nedosiahli ale su len o kusok pod nou, co je stale znamkou dobrej kvality, a na tu uroven sa stale malo kapiel chyta.
Není to vyloženě shit, ale předchozímu albu se to v žádném případě nevyrovná... podle mě tak 6,5/10
škoda trochu nevýrazného zvuku, na minulém kopal zadky...
Obal:-) Glen si zalistoval v encyklopédii renesančného maliarstva a bolo vymaľované. Autor je Lucas Cranach alebo taký niekto.
Kdyby mi bylo kolem dvaceti tak klidně, ale po překročení třicítky by to už asi nemělo ten efekt :-) Nechci bejt za stárnoucího rockera. A i v těch dvacíti bych měl problém, že jsem nikdy nebyl kdovíjaký fanoušek Deicide. Ale obal se mi opravdu líbí.
Natias: tak si kúpiš tričko s tým obalom ?
Podle mě je to nejlepší obal od Deicide. Je pěkně bizzar.
Jednoznačne najškaredší obal od Deicide...
Po predošlej náloži novinka až tak prekvapujúco/ohromujúco nepôsobí, ale drví absolútne nekompromisne a atmosféra mi pripadá tak o triedu pekelnejšia než na minulom albume.
Ti "Deathmetaloví Lennon a McCartney " se Rudimu opravdu povedli :)
Skutečně to není bůhvíjak výrazná deska, předchozímu počinu se rozhodně nevyrovná. Prostě s této recenze se člověk toho moc nedozví, volím raději vlastní pocit z poslechu.
ujde to ale stench bol lepší určite
Hm, ale stejně mě Rudi navnadil... :-)
To je zase to rudiho nadhodnocování, na které už jsme si u něj museli zvyknout:)
Rudi, Stench masirka, ano ano, ale toto se jim dle me zas tolik nepovedlo. o tridu dve niz nez predchozi album..
Jsem hodně zvědav, předchozí zásek šlapal výborně....
//:=]
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Vložit diskusní příspěvek