MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spider...
A to mně zas přijde recenze docela trefná - ACAS je rozhodně povedenější než předchozí dvě alba, pestré, chytlavé, typicky coopovské a přece trochu jiné. Jen škoda, že pár hluchých věcí se tu tentokrát najde...
Druhého Welcome To My Nightmare už se stejně nedočkáme :)
bohužel
jsem si to i stáhl. Aliceho mám rád. Ale po nějaké době jsem to smazal. Je to fakt slabý. Bohužel. Nějak mě to nechytlo.
Tentokrat s Tebou Stray nesuhlasim. Pre mna je tento album trochu sklamanim. Texty este nemam nastudovane, ale co som tak odpocuval, tak pribeh skvely, bohuzial hudba je kvalitativny prepad.
Najslabsi album za poslednych mozno aj 25 rokov by som povedal. Myslim, ze Eyes of AC ho daleko predci. Skoda, myslim, ze tomuto albumu by kludne sadlo nieco na styl Brutal Planet alebo este lepsie to, co by si priali snad asi vsetci fans, druhy Welcome to my Nightmare.
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Vložit diskusní příspěvek