Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jo, už to vidím, koncertujou jako diví, ty by to chtělo sem dotáhnout.
thethief - [23.8.2008 12:41]
Hráli i dalších fesťácích a já s nima na Brutale počítal skoro najisto... :-(
A když jsme u toho co příště, tak by bylo neskutečné vidět At The Gates. Nevíte, jestli se dali dohromady jen jednorázově kvůli koncertu ve Wackenu nebo budou fungovat normálně?
A Six Feet mě moc mile překvapili, parádní setík, stejně tak Kataklysm. A vynikající byli Hate, ti by mohli přijet i na normální koncert. Když tak přemýšlím, tak všechny kapely, o kterých jsem pochyboval zahrály nad očekávání dobře.
Ne :-)))
Minulý rok byli MADBALL ještě silnější, stejně i SICKovky před dvěma roky.
Agnostic Front jednoznačně nejlepší kapela celého brutalu, něco neuvěřitelného.
CODE hrali na BA v jednorazovej zostave
Brutal Assault line-up:
Alsvid, Aort, Heimoth, Ilia, Kvohst
(normalna oficialna zostava by mala byt
Simen Hestnæs (ICS Vortex) - Vocals
Aort - Guitar
Viper (Yusaf "Vicotnik" Parvez) - Bass
Adrian Erlandsson - Drums, ale kto vie, ako to s nimi vobec je)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek