Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ja by som netvrdil, že aj lepší, než Septic Flesh...:-)
No než Septicflesh to už bych se neodvážil tvrdit :-)))
A Septicflesh
nebo než Septic_Flesh :-)))
Lepsi nez Septic Flesh, hehe.
ale tak nejak se nedivim, ze to placnul zrovna tady u moonspell, protoze to je opravdu metalova spina
Asi
Byl trochu mimo :)
škoda, že to více nerozvedl :o(((
Skoro ako keby si odskočil z litvínovjanovského blogu.
...asi dostal na kelímek od nějaké máničky...
Po letech konečně rozumný čtenář...
zmrdi metalistisky
ja nechapu metalisty co si kurva vubec vo sobě myslíte kdyš mavate hlavame že ste neco víc blejt do mikrofonu umí každej vytahneta ze skříííně stary černy tryčko a myslíte si co????????????????????hlavně že umíte překřížit ručičky hm...........
Mě zase naopak víc bavily Butterfly FX, Antidote a Darkness & Hope než ta současná hra na upíry.
Tak o Wolfheart asi nikdo nepochybuje.
Sin/Pecado mám rád aj ja. Avšak za najväčšie pecky od tejto Portugalskej bandy považujem ,,Wolfheart" a ,,Irreligious".
No, podle mě hluché období této sebranky bylo v éře těch pochybných eletronikou nasáklých slaďáčků. Antidote...
Me osobne alba po Butterfly Effect obvykle az na par songu z kazdeho dost nudi, Memorial povazuji za nejhorsi album, ktere kapela vydala. Zato Sin/Pecado mam mozna jeste radsi nez Wolfheart.
U mě tedy jednoznačně platí, že Moonspell = Wolfheart + pár skladeb z dalších alb.
Mě se líbilo Memorial, ačkoliv je pravda, že poté, co znovu nahráli skladby z dem, byl jasně vidět ten rozdíl mezi nápady z počátků, když k nim přidali dobrý zvuk a instrumentalizaci, a novější tvorbou. Na začátku byli rozhodně lepší.
Moonspell byli dost dobří, ale v posledních letech nějak neví, co mají hrát.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Vložit diskusní příspěvek