Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cobalt se chystají nahrávat nové album.
Phil McSorley: "In the end, all one ever experiences is one's self. Erik and I have had a rocky last few years due to extreme personal experience. I can't discredit him for his profound personal development, considering that I have been elusive due to my nature as well. We have spoken and a new Cobalt album will be recorded, and will be massive and overshadow everything we, and many others, have ever done."
Moc prosím o info ohledně výskytu týhle desky v nějakým obchodě (internety nebrat)... kdekoli v ČR... musím ji mít, prostě musím (a nechci to podle stahovat)
dobrý rozhovor :)
ked ini blekosi mozu ucit deti na zakladke, tak toto mi pride uplne normalka :)
oh my gosh, Cobalt na Fox News, jak je to možný! a frontman je důstojník v armádě)))
no
neskutocne silne album, jeden z adeptov na album roka, v poslednej dobe vychadza z usa velmi vela kvalitnych veci
říká
se do píčeeee. Já taky
ty heeeeej
ja jsem to hned poslal do píííííííči
eater of birds byla pecka, gin jsem slysel zatim asi jen dvakrat (navic nesoustredene), ale neprisel mi ani zdaleka tak dobry.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek