Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
omg ako som hlúpy ja, ale nedokážem pochopiť dementnosť niektorých jedincov ( a je ich dosť veľa, že), ktorí dôjdu hodnotiť album, ktorý nepočuli ....len prídu a napíšu pár drsných riadkov o agro metale..a tvária sa akí sú drsní.....všimnite si recenziu Triptykon...boli rôzne názory, nízke hodnotenie každý zdôvodnil normálnym spôsobom...a hlavne napr. ja som to počul!!!....ale čo tu predvádzajú niektorí jedinci je neskutočné...buď ich obmedzuje intelekt alebo majú 15 rokov, ináč si to neviem vysvetliť.....kurnik keď som nepočul nový album THE OCEAN tak nejdem do fóra a nedám im 1 a nenapíšem, že je to mrdka....to je tak ťažké to pochopiť....konečné hodnotenie potom nedáva žiaden zmysel najmä vdaka takýmto "chytrákom"....darmo Einstein raz povedal, že len dve veci sú nekonečné - vesmír a ľudská hlúposť...tým vesmírom si však nie som taký istý....asi mal pravdu
Když je toto "hnoj", co je potom TRYPTIKON - hovna, zvratky a krev?
Naco si potom tuto recenziu vsimas??
odvaha vôbec recenzovať taký hnoj ako je toto. Do prdele s týmito agro metalmi!
Kriste :)))
tvl, ta podoba
http://www.metalopolis.net/files/pictures/articlespics/avantasia_ang02.jpg
http://image.tvnoviny.sk/media/images///600xX/Dec2009//2120389.jpg
No....toto je uz lepsie, ale stale nic extra... Pocuvat sa to da...
Podle mě nic neříkající pózerský pop-jek-metal a ten Tobiásek vykukuje snad ze všech tiskoplátků!
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Vložit diskusní příspěvek