Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jo, vedro bylo přímo neskutečný...takhle nacpanou Melodku jsem asi ještě neviděl...
Cruadalach a Arkona byli v Brne vyborni. Asgard strasni (ale asi te jejich hudbe nerozumim). Zbyle dve kapely jsem nevidel. Ale myslim ze nejvyraznejsim znakem Brnenskeho koncertu byla tolane nacpana Melodka a z toho plynouci doslova bilicke horko v sale.Na Arkonu to bylo pred podiem opravdu skoro jako pod vodou :)
Zajimavy moment byl, kdyz se poradatele s obsluhou (pri pohledu na davy lidi v klubu) zacali dohadovat jestli ma Melodka nejakou kapacitu a pokud jo tak jakou.Nikdo nevedel :)
já absolvoval Arkonu v brně, jako support tu byl Asgard, Crudalach a Děti Noci....lupen za 200 a Melodka byla narvaná až po strop...
děti noci strašně nazvučený....crudalach paráda, na to si určitě ještě zajdu někdy......asgaard jsem si po zkušenostech minulýách nechal rád ujít ve společnosti piv před klubem....Arkona byla dobrá...nikdy jsem od nich nic neslyšel, takže jsem byl zvědavej.....nejprve neúnosně dlouhý čekání na ukončení zvukovky (dobrej byl ten cellista - seděl na podiu a zatímco se kapela zvučila, on si brnkal metallicu a nirvanu :-D )...jinak bych ale řekl, že kdyby na podiu nebyl, nikdo by si toho nevšiml, nebyl vůbec slyšet....Celkovej dojem je teda dost dobrej (akorát ty věčný hlášky brat'ja atd trapný) a vydanejch peněz a posranejch písemek druhej den nelituju.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Vložit diskusní příspěvek