Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak vike nebo pocitac?:)
pocitac stale ceka na odpoved. Vike jak 10 let!
Stejně by to bylo furt stejná zhevíkovatělá mrdka i kdyby přes to byla puštěná sex tape Kvarfotha a Maniaca, tak co..
Prej jeste neuzrala doba na odpoved. Bud trpelivy. Ani Rim nepostavili za den, natoz dva roky //:=]
Dva roky a jeste zadna odpoved. Sakra, redakori uz zfotrovateli?
Ale aj v prvom je taká Atillovská časť. :)
Je to takovy vypravnejsi a tvrdsi Helloween :D
1. Dva Eurovize zaseky bych vyhodil.
2. Vyhodil bych pompezni casti (viz dvojka)
3. Pridal bych vic blekotani (viz posledni zasek)
A to je tak vse pratele, moc dobre poslouchatelne album, dobre vykalkulovano - chvalim.
Ptal jsem se na to uz nekolikrat, ale zatim zadna odpoved - kdo to tam blekota v tom poslednim zaseku - je to ten vsemocny madarsky desetibojarAttila Zsivoczky?
na Armadu se nechytá ani omylem.vcelku slabota...
...album roku!!!
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Vložit diskusní příspěvek