Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pojdme to tu trochu rozhybat //:=]
Omezim se na rokec a jestli se nemylim, tak ve stejnem roce vydali FNM Angel Dust, Pantera Vulgar..., AIC Dirt, Pavement Slanted & Enchanted, RATM Rage..., REM Automatic..., Sepultura Arise, dale Oxbow, Porcupine Tree, FF, Melvins, Neurosis, Ministry, Sonic Youth atd atd atd...
Kdo by ztracel cas s nemeckou teplou fantasy mrdkou, stejne tepli elfove?
daveyy: Možná tě uklidním - recku na Imaginations psal Marigold, už je napsaná a je dost dobrá. Mám kladný vztah k Imaginations - ostatně vždyt tu desku považuji za třetí nej v bohaté diskografii BG, pro mě už se od Somewhere ale šlo lehounce dolu po schodech (tzn. Nightfall je čtvrtá).
Oproti Somewhere Far Beyond samozřejmě.
chudší příbuzný??!
No to snad ne Strayi? Na svůj názor máš právo ale Imaginations je tak barevný a pestrý že nazvat ho chudým příbuzným je směšné! Pro mě naopak do dnes vrchol strážců.
daveyy: Právě v tom je její kouzlo. Imaginations byl tvrdší, temnější (spíš navazující na Tales), ale na druhou strachu to byl i její chudší příbuzný. .-)
popík
Na mě je tahle fošna na poměry strážců moc popová a na kolena mě dostala až Imaginations From The Other Side.
Tuhle nahravku jsem tehdy motal porad dokola. Moje nejoblibenejsi deska od BG. Obdivuhodna koncentrace jejich nejlepsich skladeb.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek