MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
náhodou hezká recka :***
Jo? Mě fakt, že mi někdo rozumí přijde po všech těch letech spíš bizarní. .-)
hlavně slovní spojení "hlukovej kravál" a filozofování v úvodu, ale já Jendovi rozumím, vím moc dobře jaké to je myslet si, že člověk stvořil něco skvělého, a být v tom sám:(
:)))
je bezpochyby geniální
A ještě - myslím, že recenze je dobrá.:-)
Já myslím žes to celkem špatně pochopil. V recenzi netvrdím, že hrát pro slečinky by mělo být snem každé kapely, ten ať si každá zvolí jaký chce, ale spíš rozvádím to téma kritiky jejich cesty - jakože k čemu vlastně je? Pokud kapela chce hrát pro víc než pár desítek lidí, tak se prostě musí posouvat, zlepšovat, ale i zpřístupňovat, musí to vyvážit. Tvrdím, že na tom hrát pro mladý holky a prostě široké publikum nevidím nic špatného a z toho plyne i to následující a sice - alba jako Dreamer řadím výš než Velvet Suicide - a to jsem jej koncertně také zažil.
P.S. Hudbu LVMEN nemám rád. Neni v tom ani za mák popu.
tak tohle je fakt šok
Recenze Straye čtu často, pomerně často jsme také měli podobný vkus, o to víc mě šokuje tahle. Krátce k desce Sunshine je to pokus o nahrání druhého Moonshower, který nevyšel, ale neni to ani propadák. Najdou se tam dobré písně, ale Sunshine jen kopírují už dříve probádané. Karmageddon je například pokus o další Miss Karma Koma apod. Ale k recenzi samotné. Snem každé kapely by mělo být hrát pro dvacetileté slečinky? To myslí autor vážně? Kdyby to napsal někdo z Musicserveru tak neřeknu nic, ale tady na metalovém serveru to doslova praštilo do očí. Nic proti slečnám tohoto věku, ale já budu vždycky obdivovat lidi, kteří budou hledat nové cesty, nový zvuk i za cenu toho, že na ně bude chodit jen pár dredařů. Netvrdím, že vyměknout musí být vždycky špatné, některým kapelám to prospěje, ale jakmile člověk začně uvažovat stylem : začněmě hrát něco, ať na nás chodí i holky, tak to je většinou v pr. Připomínám, že podobně to bylo i u Support Lesbians, kteří to tímto přístupem dopracovali víte kam. K Sunshine: jejich koncerty před popovou érou byly podmanivé, měli vlastní zvuk, originální sound a dopracovali to k Dreamerovi a MKK T., kde není po čemkoliv originálním ani stopa, je to jen hudební vata. Myslím, že kdyby kapela měla normální zaměstnání a nedělala kompromisy, mohli z ní být další klenot české und. scény jako LVMEN, Thema 11 či GNU. Ps: Nemám dredy ani psy.
Taky se mi recenze líbí byť jsem desku neslyšel (a asi jen tak neuslyším). Naposledy jsem slyšel jejich "opus magnum" a nějak jsem neměl potřebu se k němu víc vracet.
dredatí vegetariáni po ránu trefně rozesmáli.
Bravo Stray
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Vložit diskusní příspěvek