Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A tak nezdá sa mi, žeby Deadmann nejako zosmiešňoval Visual kei, skôr mu šlo o to nejako zaujímavo a vtipne začať článok aby tunajších čitateľov zaujal ak ich nezaujíma japonská hudba.
Ale samozrejme s tebou súhlasím, že ich hudba je veľmi rozmanitá a aj niektorý popový umelci majú parádny talent a cit pre hudbu. Ja osobne počúvam aj pár tých lepších visual kei kapiel ktoré ... dajme tomu sa vyvinuli počas tvorby + kopec skvelých skladateľov anime soundtrackov.
No
No až na ten začátek je to pěkný článek, ale na začátku, kde se autor vysmívá Visualu (taky je nemusím) to přece není zapotřebí, takhle autor ukazuje spíš svoji malost (nejlépe je srát do cizího hnízda že?Tam nám to nesmrdí). Visiual je prostě takový mainstream, kvalitní muzika se nikdy neukáže sama tu si musí každý najít sám a to platí i u Nipponu a vubec nezáleží jestli mají label u západního či asíjského vydavatele já jsen na své cestě objevil tolik kvalitních a užasných kapel pocházející nejen z Nipponu ale i z Koreje, Vietnamu,Číny,Indonesie tak třeba: Crash, Survive, Grief of War, Heavensdust, Churf of Misery, Kings Evil, United, BurgerKill, Saber Tiger, Anthem, Yaksa, Mahatma, Youthquake no to bych tady mohl psát do nekonečna samo Boris, Mono, Envy nesmí chybět. A že se metalu v Nipponu daří není nic neobvyklého, metal byl od jakživa v nobodobé historii u japonských obyvatel no.1 však také není nad Hard rockové kapely z 80 let viz Seikima, Ezo, Show Ya, Bow Wow atd ty patří prostě k legendám. A kecy jako že je to jiné je absolutní nesmysl, také to většinou papouškují jedinci kteří o asijské hudbě nic neví. A doporučuji autoroví poslechnout si někdy kvalitní japonský pop jako je třeba An Lewis či Namie Amuro, Mika Nakashima nebo pop rock: Kaori Kawamuru, Aikawu Nanase a budeš čučet jací to jsou umělci. Já také nemusím boy kapely či Visual, ale nikdy bych se tomu nesmál proč taky, smějí se jenom děti a hlupáci jo a nesnáíším kastování. Češi holt ještě asi budou muset ujít dlouhou cestu než vyrostou ze své omezenosti a podlézání americe.
...
Ja mám rád hlavne drone doomovú podobu Boris - Absolutego a Altar (mimochodom naľavo v diskografii chýba odkaz, viem že recenzia na altar na metalopolise je), ale z tohtoročných Boris mám najradšej Watin album. Je to opäť niečo úplne iné, svieže. Najmä skladba Attention please - tomu hovorím inteligentný alternatívny pop.
Jediné čo ma štve je, že v booklete je anglický preklad textov a nie fonetický prepis z japončiny. Tomu nechápem. Načo je niekomu dobré počúvať japonské slová a mať iba preklad. Ale to je o angloimperializme v súčasnej hudbe, to by chcelo samostatný článok.
Heh skvelý článok, tento rok to je ozaj bláznivé čo sa týka Boris, mne osobne asi najviac vyhovuje ich tvár z albumu Feedbacker, paradoxom je, že z tohto ročných albumov mi najviac učaroval "New album" :D Veľmi príjemne a pohodovo sa počúva. Vyzdvihol by som ešte song Aileron z Heavy Rocks, ten má skvelú atmošku.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek