Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
a jeste poznamku sem: 17.4. budou v navaznosti na Roadburn v prazskym Chapeau Rouge The Poisoned Glass (Stuart + Edgy) https://www.youtube.com/watch?v=cCemYTZqCUc
nejlepší Asva určitě. fajn deska, strašně pozitivní (bez ironie).
toho Pärta, ke kterýmu se Stuart vyloženě přiznává, tam slyším nejvíc (samozřejmě "zprzněnýho" tím, co Stuart doposud dělal) a Tobyho vokál k té sakrální náladě skvěle sedne.
týká se to spíše jednotlivých pasáží než jako celku....a ta podobnost s Antonym byla myšlena čistě po vokální stránce.... Toby mi ho místy neuvěřitelně připomíná
Oblasti, kde operují Coil, nebo Antony? To by mě nikdy nenapadlo, ale každej to asi vnímá jinak. Mně je to něčím hrozně povědomé (myšleno atmosférou), ale nemůžu identifikovat co to je a k čemu bych to přirovnal. Možná právě díky Tobymu z toho trochu cítím atmosféru jako má Stained Glass od Kayo Dot.
A k samotný desce, Birds mi přijde jako neskutečně geniální skladba, ale ten zbytek mne zatím nějak míjí. Ačkoliv vím, že by se mi to mělo líbit, nějak mi ta deska nejde pod kůži. Díky tomu bych si to zatím vůbec netroufl hodnotit.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek