THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přesně jak píšete, hudba mého dospívání.
Hey Stoopid, No More Tears ale i třeba Heartbreak Station anebo dokonalá Waking Up The Neighborhood ...Damn Yankees. Iluze nevyjímaje.
Pokud bych měl vybrat mezi Trash vs Hey Stoopid s jasnou převahou beru album mladší.
Sttay - hezky sepsáno!
Hey Stoopid, to je esence dokonalosti, neuvěřitelná fošna! Naprosto se ztotožňuji s recenzí!
Stray: Aha, takze hitovost=uspesnost? Tak je to myslene? V tom pripade ok. :)
DarthArt: No jo, vždyť taky Vai/Satriani - vražedná kombinace :-)
Marty: Ano, Dangerous i mě přejela jak žehlička, tak, že ze mě zbyl jen mastnej flek. Geniální kytarový sólo, ovšem úplně nejlepší "onanie" se nacházejí ve Feed My Frankenstein. AAARRRGGGHHH!!!
Stray: Ohledně těch singlů - ty se mi z desky líbily asi nejmíň :-))) Ale to jen relativně - celá deska je skvělá. A Dangerous Tonight mě doslova zabíjí, hlavně ten začátek, to je pecka.
Mimochodem - TDK (nejen) se dělaly i 100, 120 a myslím, že jsem měl jednou i něco mezi... :-))) Joo, nostalgie, žádný starosti a skvělá muzika (teda v první čtvrtině 90s, pak už to stálo víceméně za hovno)
Jo, JOO - i dneska pořád nádherná deska. Nejdřív jsem koupil LP a po letech i CD. Pecka za peckou, ty kytary a ... TEN ZVUK!!!! Prostě hostina od začátku do konce, ale samozřejmě asi jak pro koho...
Rakva: Ale tys mě blbě pochopil. Netvrdím že songy z Hey Stoopid se nevyrovnají hitům z Trash, ale tvrdím, že hitovost singlů z Hey Stoopid neni tak velká jako těch z Trash. Jinak se mi samozřejmě většina alba líbí víc než skladby z Trash. To je rozdíl, ne?:-)
Stray, 100% suhlas s reckou az na maly detail. Podla mna sa hociktory song z Hey Stoopid vyrovna Trash albumu, dokonca mi Trash pride menej vyrovnany, su tam aj slabsie veci. :) Ale inak HS je najlepsi album AC a v danom style celkovo moj najoblubenejsi album samozrejme.
Jó, to byly časy:-) Polské "originálky" téměř vždy překvapily:-) Vzpomínám na kultovní Černé album METALLICY, které jsem si dovezl z burzy a při poslechu Sad But True utrpěl šok, když skladba po třísekundové pauze nepokračovala dál, raději jsem ušetřil 280,- (pro puberťáka tehdy těžký prachy) a utíkal do kamennýho obchodu:-), ale stálo to za to!:-)
To znám.:-) Poláci na to byli machři. Vždycky jsem dovezl igelitku originálek z burzy a chrochtal blahem.:-)) Na Fear Of The Dark byly 4 skladby ořezané fadeoutem. Jsem si na to zvykl a nová verze na CD mě potom šokovala.:-)
Já to měl původně také na jedné straně kazety devadesátky, nahraný z nějaký polský originálky, na který vyloženě chyběly dvě skladby - "Burning Our Bed" a "Dirty Dreams". Ty jsem poznal až o něco dýl.
Počkejte, vlastně hovno, já to měl na jedný straně a poslední songy jako Little By Little nebo Wind Up Toy jsem poznal až později s cédéčkem. V tom je ta prdel ...
david.ch: S "devadesátkama" byl ten problém, že když byla deska delší než třičtvrtě hodiny, nevešlo se to tam celý, a to mě děsně s..alo. To je zrovna případ těchhle Tebou jmenovaných dvou alb. Na Hey jsem si musel pořídit šedesátku na obě strany, protože ustřihnout tu desku někde po Feed My Frankenstein jsem neustál:) Stodvacítka se už hrozně trhala... nejjednodušší to bylo samozřejmě s Reign In Blood ... vešlo se k tomu i Haunting The Chapel :):)
Výborné. Pro mě nejlepší Alice. Měl jsem tenkrát na chmelu 90tku TDK. Na A No More Tears a B Hey Stoopid a jél stále dokola. Na konci chmelu někdo donesl právě vyšlé Black album. Uf, to byla paráda:-)
Nejhorší halekání je na koncertech Satyricon (!!!), když kapela hraje střední pasáž Mother North a ožralí blackmetalisté do toho dělají: hóóó, hó hó, hóóó hó hó ... fuj:) Jinak je jasný, že jedině tak se člověk dostane k dobré muzice, když ji hodnotí podle srdce a kvality, nikoli podle škatulky, do které se nějak pasoval. To je konec. Když někdo bude dělat výbornou muziku, je mi srdečně jedno, jestli nosí kožený slipy nebo nábojový pásy. Kdyžtak akorát nepůjdu na živák, no co! Ono by asi koneckonců bylo blbý, kdyby stadionovky stály nesměle na pódiu a vykládaly by, jak maj malý sebevědomí, kdyby Eddie Vedder po pódiu chodil v kozačkách a blyštivým nátělníku nebo kdyby Kurt Cobain byl ořetězován a opyramidován na 50 kilo ... ke každýmu patří to jeho a posluchač si jen vybere to, co je mu blízký. Optimálně od každýho to nejlepší. Ufff, to zas bylo mouder:)
Tak ja to mám presne naopak.
Ne " s mierou", ale "tam kde je to nutné a podpořené nápady" a to klidně i "bez miery".:-)
Halekať áno, ale s mierou.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Vložit diskusní příspěvek