OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
..a čože tak profesorsky, bratku? :p
Norah
Presne tak, niekedy treba vypnúť od metalku a vypočuť si čosi iné. Ja osobne občas rád zahýbam funeral doomu a zvyknem sa ponoriť do vážnej hudby, alebo aj popu. Albumy Norah Jones poskytujú dostatok priestoru na odreagovanie.
Jo a...
...a díky samozřejmě za tuhle recenzi. Byl jsem mile překvapen. Člověk si občas potřebuje od toho metááálu odpočinout :) A když pop (líznutý blues/jazz/country jako v případě NoJo), tak právě třeba Norah, prosta jakýchkoliv bulvárních exkrementů. Člověk, za kterého mluví pouze muzika (ačkoliv mít za otce sitáristu Ravi Shankara, tak se drtivá většina populace nechá protlačit na výsluní, ne tak Norah) ;)
Já koukám...
Recenze na Norah Jones na Metalopoli?! WTF?!! Myslel jsem, že jen já jsem postižen... No, nicméně, pokud redakce dovolí, tak bych si drobet přihřál polívčičku a případné zájemce bych odkázal na své webovky věnované Norah Jones - najdete je na http://www.NorahJones.cz
Díky za případnou návštěvu. Corvus
Nesúhlasím s unudencami. Síce som mal chuť na iný typ albumu (Fall ma chytil viac), ale Norah jednoducho průser nevyrobí. LBH nie je srdcovka, ale baví ma rovnako aj po mesiacoch. Podľa mňa nevyšumí.
Stačí mít tak jednu desku, i noví Testament jsou zajímavější:)
Ne :o)
pre mna osobne trochu sklamanie, atmosfera seda a za zvukovym dymom cakajuca stale iba nuda... apropo nechcete fakt zmenit nazov portalu?
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Vložit diskusní příspěvek