Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jistě, že najde. Oranssi Pazuzu nemají tolik zvučné jméno, jako BAN.
Ovsem to pouze za predpokladu, ze se najde nekdo, kdo je nezna...
Neviem, či sa trafiam dobre, ale fanúšikov Blut aus Nord môže osloviť aj novinka Fínov, Oranssi Pazuzu, mňa príjemne prekvapili ...
www.youtube.com/watch?v=kewVA4-fnow
okay, ve ctvrte skladbe je zretelnej
já tam teda žádnej čistej vokál v podstatě nevnímám:) on je tak rozmazanej do toho zbytku, že tam fakt působí jen jako další nástroj
mě tam ten čistej vokál dost irituje a narušuje atmosféru... lepší by bylo kdyby ty pasáže zůstaly instrumentální
thumbs up :)
cela trilogia uplne vynikajuca a konecne vdaka nej som sa "dostal pod kozu" celemu BAN, z coho mam neskonalu radost :)
Dík.
Z facebooku Debemur Morti
There are several members but the core is Vindsval. The trilogy was written and performed by Vindsval alone though.
Ano, celou trilogii "777" složil Vindsval sám, stejně jako What Once Was Liber II. Liber I mu odbubnoval někdo cizí.
Vindsval to dělal sám?
To najlepšie na koniec, nádherné jednoduché éterické melódie, kozmická pohoda, veľmi vydarená trilógia...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek