Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Novinka rozhodně horší než Killing Season není. Při nejhorším je stejná.
6,5/10 je nadprůměr, pakliže mám Killing Season za 8/10 a Act III za 8,5/10, nemůžu hodnotit výš ;) ... samozřejmě, pokud to je pro někoho málo, může umístit názor a body v aréně, od toho to tu je
Já hlavně nechápu to nízké hodnocení. Death Angel samozřejmě natočili už i lepší alba, ale já si pořád radši poslechnu tohle než většinu těch mladých retro kapel. Za vrchol jejich tvorby považuju Act III, ale už dávno jsem se smířil s tím, že v podobném stylu pokračovat nechtějí, a nemá smysl jim to u každé nové desky vyčítat.
recenzia
Tato recenzia je typicky priklad toho, kedy treba nieco napisat. A priklad toho, ze hudbu treba najprv pocuvat a potom citat. Alebo ist tancovat o architekture? :-)
Já teda ulicema docela rajzuju. Ale zas už holt nemám džísku s nášivkama. A měl jsem pěknou - nad kapsama Living Death a Helloween, na zádech plachtu Tankard.
Bodejť by někdo šel, když metálisti sedí zavřený doma a poslouchají introvertní džezmetály, místo aby chodili hrdě ulicemi a prezentovali džísky s nášivkama!
já taky čekal u okna a taky nikdo nešel
The Dream Calls For Thrash
Z nové éry mě baví jen "Killing Season", jel jsem je zrovna dneska ráno. "Relentless..." mě vyloženě zklamalo a novinku sem slyšel jen jednou a mám z toho pocit jako z posledních Flotsam & Jetsam, tj. jako když koukáš z okna a nikdo nejde... Ale zkusím to ještě párkrát a uvidíme...
To máš pravdu, nejsou, tahle kapela se jmenuje Death Angel.
To je zas recenze....náhodou je to ohodně lepší jak předchůdce.Ale jak jsem napsal do hodnocení,nejsou to Dream Theater že...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek