Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Srandu si dělal u posledního Citronu.
Cruel je špica kapela
Nedělám si srandu. Je to fakt skvělá deska.
U tebe jeden nikdy neví, kdy si děláš srandu a kdy ne.
Takhle dobrý jsem to nečekal. Fakt minimálně devět. Spíš víc. Na tom albu je v podstatě všechno dobře. Instrumentálními výkony počínaje, grafickou úpravou konče. Promakaná hudba zejména v režii Pavla Bauera. Skvěle abstraktní a básnicky neuchopitelné texty z pera Marka Neckáře. Dokonalá rytmika. "Nový" zpěvák Zbyněk perfektně zapadl. I když to není žádný pěti oktávový Kiske, dokáže skvěle pracovat s hlasem a do hudby přirozeně zapadá jako další profi podchycený nástroj. Navíc skvěle funguje na živo a dokáže pracovat s publikem. Místy zdatně pěvecky sekunduje i Pavel, čímž vytváří Zbyňkovi pěkný kontrast. Akorát mě trochu zarazil Markův odsun do role kapelního maskota (něco jako Eddie v IM) ověšeného nástroji, na které občas hraje, občas nehraje. A skoro vůbec nezpívá. Sice jsem volal po tom, aby nezpíval tolik. Ale né zase, aby nezpíval vůbec. Na desce ho slyšet pět skoro není a na koncertě ho chudáka staví do rohu a ještě navíc pod schody pod průhlednou záminkou, aby si při máchání palicí nerozbil hlavu o strop jako Daniel Gildenlow. Inu metalisti s hřívou těžký život mají. Na rozdíl od PoS tady ovšem ega nahrazují rozumy v hrsti. Čili každý racionálně dělá to co umí nejlíp a na finální placce to je setsakra vidět. Nej skladba samozřejmě Propletenec slov. Epika vládne. Uvidíme ještě jako co Džef Tate na podzim. Ale zatím to vypadá, že po Kruťasích a Ayreonech budou letos Salvejšni v topce až třetí.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
Vložit diskusní příspěvek