NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Srandu si dělal u posledního Citronu.
Cruel je špica kapela
Nedělám si srandu. Je to fakt skvělá deska.
U tebe jeden nikdy neví, kdy si děláš srandu a kdy ne.
Takhle dobrý jsem to nečekal. Fakt minimálně devět. Spíš víc. Na tom albu je v podstatě všechno dobře. Instrumentálními výkony počínaje, grafickou úpravou konče. Promakaná hudba zejména v režii Pavla Bauera. Skvěle abstraktní a básnicky neuchopitelné texty z pera Marka Neckáře. Dokonalá rytmika. "Nový" zpěvák Zbyněk perfektně zapadl. I když to není žádný pěti oktávový Kiske, dokáže skvěle pracovat s hlasem a do hudby přirozeně zapadá jako další profi podchycený nástroj. Navíc skvěle funguje na živo a dokáže pracovat s publikem. Místy zdatně pěvecky sekunduje i Pavel, čímž vytváří Zbyňkovi pěkný kontrast. Akorát mě trochu zarazil Markův odsun do role kapelního maskota (něco jako Eddie v IM) ověšeného nástroji, na které občas hraje, občas nehraje. A skoro vůbec nezpívá. Sice jsem volal po tom, aby nezpíval tolik. Ale né zase, aby nezpíval vůbec. Na desce ho slyšet pět skoro není a na koncertě ho chudáka staví do rohu a ještě navíc pod schody pod průhlednou záminkou, aby si při máchání palicí nerozbil hlavu o strop jako Daniel Gildenlow. Inu metalisti s hřívou těžký život mají. Na rozdíl od PoS tady ovšem ega nahrazují rozumy v hrsti. Čili každý racionálně dělá to co umí nejlíp a na finální placce to je setsakra vidět. Nej skladba samozřejmě Propletenec slov. Epika vládne. Uvidíme ještě jako co Džef Tate na podzim. Ale zatím to vypadá, že po Kruťasích a Ayreonech budou letos Salvejšni v topce až třetí.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Vložit diskusní příspěvek