Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro mě to sice ani náhodou nepředstavuje vrchol metalu (to nemyslí kolega vážně, viď?), ale rozhodně si tuhle placku pouštím od Mr. asi nejčastěji a s největším zájmem. Kurevsky nakoplý hamondky!
"The Eye" je album, ktorý vzbudzuje veľmi rozporuplné reakcie, ja v tom mám však úplne jasno, pre mňa osobne predstavuje jeden z vrcholných počinov v rámci metalu ako takého :)
Trojka "Behind...", "The Meetings" a "Insanity" je neskutečně dokonalá.... Album o kterém se nedebatuje. Pochopím snad námitky ohledně zvuku bicího automatu....
Oko
Hele, Louisi, nemohu s tebou souhlasit. Mně osobně přijde jako album dotažené do konce a atmosférou nabité takovým způsobem, že dodnes mi běhá mráz po zádech. Začínal jsem koncem 80tých let s Abigail, pak Them, Conspiracy a Fatal ke mě přišli v r.1990. K Oku jsem se dostal v době (1991-2) kdy už jsem plně vařil blackmetal a chytlo mě neuvěřitelným způsobem. Dodnes ho považuju za nejlepší a nejvýraznější KD album. Vůbec nejraději mám Dvě malé holčičiky. Hororová atmosféra jak prase vystavěná na "čtyřech tónech".
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek