Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro mě to sice ani náhodou nepředstavuje vrchol metalu (to nemyslí kolega vážně, viď?), ale rozhodně si tuhle placku pouštím od Mr. asi nejčastěji a s největším zájmem. Kurevsky nakoplý hamondky!
"The Eye" je album, ktorý vzbudzuje veľmi rozporuplné reakcie, ja v tom mám však úplne jasno, pre mňa osobne predstavuje jeden z vrcholných počinov v rámci metalu ako takého :)
Trojka "Behind...", "The Meetings" a "Insanity" je neskutečně dokonalá.... Album o kterém se nedebatuje. Pochopím snad námitky ohledně zvuku bicího automatu....
Oko
Hele, Louisi, nemohu s tebou souhlasit. Mně osobně přijde jako album dotažené do konce a atmosférou nabité takovým způsobem, že dodnes mi běhá mráz po zádech. Začínal jsem koncem 80tých let s Abigail, pak Them, Conspiracy a Fatal ke mě přišli v r.1990. K Oku jsem se dostal v době (1991-2) kdy už jsem plně vařil blackmetal a chytlo mě neuvěřitelným způsobem. Dodnes ho považuju za nejlepší a nejvýraznější KD album. Vůbec nejraději mám Dvě malé holčičiky. Hororová atmosféra jak prase vystavěná na "čtyřech tónech".
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Vložit diskusní příspěvek