Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
best
nejlepsi deska amorphis od tales........diky za ni
Pro ty, kdo mají rádi "tu lepší" tvář Amorphis, doporučuju Abhorrence a EP Megalohydrothalassophobic
Souhlasím se Svářečem, obě poslední alba Amorphis jsou jejich nejlepší. A zpěvákův výkon snese nejpřísnější kritéria.
Amorphis s věkem dozráli jak víno, Under the Red Cloud a Queen of Time jsou jejich nejlepší desky. Osobně řadím QoT úplně nejvýš, protože fakt nemá slabého místa (byť některé skladby mám samozřejmě radši než jiné), zatímco na UtRC se pár zaškobrtnutí nachází.
Vyborne takze uz ziadne rychlokvasky po tyzdni ale pekne napocuvat aspon rok. A vsetci.
No pozrime sa aký recenzentský rest sa odškrtol... Aj keď trochu dosť neskoro. Každopádne skvelý album a spolu s predchodcom jeden z najlepších melodických metalov súčasnosti.
Kýč
Nemohu souhlasit s touto recenzí, nahrávka zní jako plytký metálek pro maminy, kytary téměř zanikají v symfonické a klávesové vatě. Jaký rozdíl oproti takovým Orphaned land, kteří se stejným producentem převedli, jak má znít stylově pestrý, ale i ostrý metal...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Vložit diskusní příspěvek