Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chtěl bych k tomu jen dodat, že švédský zpěv zní (pochopitelně) o mnoho více přirozeněji, takže pokud si někdo hodlá pořizovat jen jednu verzi :-)), doporučuji tu švédskou. Subjektivně mi přijde opravdu o hodně lepší
Este nie. Este maju vela kapiel z minulosti (70 roky)ktore mali radi...
Opeth
Zdravim, no.. tak zle to hadam zase nie je. Opeth nam predvadzaju svoj optimalny 70s progres art rock standart, tak ako sme si za posledne roky zvykli. Uvod albumu povazujem v podstate za to najlepsie v ramci moznosti uvodna trojica skladieb to pekne nakopne, Potom vsak pride pokles dole ale to vydrzi len do skladby Charlatan, ktora ma opat grady. Zaver albumu sa plavi v pokojnych vodach bez vyraznych prekvapeni.
Ok, In Cauda Venum nie je zly album. Za pozitiva vyzdvihujem nadpriemerne dobry spev, vyborny zvuk a skvela praca ako i zvuk bicich. Za negativa vnimam privela beztvarich poloh a mozno v niektorych pripadoch pretiahnutej stopaze skladieb. Na masterpiece to nie je ani zdaleka ale ako prijemne pohodove vikendove jesenne pocuvanie to potesi.
Som zvedavy akym smerom sa Opeth budu uberat dalej, pretoze si myslim ze v ramci tohto klziska uz predviedli de facto vsetko.
7/10
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Vložit diskusní příspěvek