Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhu polovicu albumu treba brat ako zbierku nepodarenych raritiek.
Proti bakelitovym elfom, starocnym uberfantasy bojovnikom Nightwish, prichadza nieco cez temny beckovy portal z alternativnej dimenzie - semisovi hobiti Seven Spires s albumom Emerald Seas aka som mlady, mam napady, nie este aranzersky zrucny, nemam budget na pekny obal.
... a Rudi znizuje hodnotenie tohto albumu Nightwish minimalne o jeden bod :-D.
Po viacnásobnom počúvaní by som dal aj vyššie bodové ohodnotenie. Áno, je to jedno z tých mäkkších albumov od Nightwish, celkovo pôsobí veľmi ľahko, vzdušne a rockovo. Hej, Tribal je pomerne tvrdá vec, ale nie najtvrdšia v histórii kapely. Nejaká brutalita a agresia na tomto albume absentuje, zatiaľ čo Tuomasove melódie asi nikdy nevyzneli rozprávkovejšie než tu. Power/speed tak prítomný na Oceanborn a Wishmaster je už definitívne preč a album skôr zabŕda až do prog rockových vôd. A okrem Zimmera tu počuť aj klasické vplyvy (Debussy v Music, v Shoemaker veľmi autenticky znejúci operný prednes Floor, nie "fejkový", ako býva u týchto kapiel s klasicky školenou vokalistkou zvykom). Zaujímavé je, že tie progresívne rytmické elementy, ktoré sa väčšinou u progmetalových kapiel ako Dream Theater prejavujú u gitár či bicích, sa u Nightwish objavujú vo vokáloch (také tie rýchle "up n downs" vokály v Music, kde mi Floor evokuje Kate Bush, napríklad).
No jako je škoda, že někoho nenapadlo namíchat Satana do Nightwish, to by byl asi fajn žánr. A kdyby po tom ječely holky, tak ještě líp
No jo, ale u black metalu, i u toho starýho jednoduchýho, to zase má tu zlověstnost, jako když vezmeš naštvanej punk, trochu ho zpomalíš a domícháš do něj Satana. Tady mi to přišlo, že ta kytara prostě jenom jede rytmiku a střídá akordy, že tam nic není. Ani před těmi 20 lety se mi to nelíbilo, a to jsme byli někde na střední a holky po tom ječely, co si pamatuju.
Kdysi trochu o metalu byli, tak před dvaceti lety. Byl to takovej popmetal, to je fakt, ale trochu tam toho bylo. Jednoduchým riffingem je podkresleno tolik blackmetalu, že to bych jako měřítko nebral :-)
Nightwish o metalu nikdy nebyli, ne? Však to je od začátku kapely popík podkreslenej jednoduchým riffingem tvrdý kytary a nad tím nějaký ty bombastický aranže jak ze soundtracku k fantasy filmu.
nie
Sklamanie. Cakal som posun k metalu, ostrosti, rychlosti. A spevacka by to krasne so svojim mega hlasom dala. Prisla ako keby hudba k filmu. Zase. U mňa vyhráva Tarja.
Tady asi víc počúvania není třeba :-)
Recenzia po JEDNOM dni počúvania?!?!
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Vložit diskusní příspěvek