MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Šak tady už nikdo rajčata nehází, jen mě zajímá jestli "boří hranice" jen chápeme jinak nebo se opravdu neshodneme.
No naznacujes, ze Greta bori hranice... Ale nez se to tady zvrhne na rajcatovy protlak pod tihou neomylnych argumentu, radeji to zastavme a zbicuj nekoho jineho. Vyber je ciste na tobe (Darkmoor). A abych odpovedel na tvou otazku - zadarmo, chlapce. Bohuzel ;-)
mortík: bičovat zač?
"Když se řekne Vancouver, vybaví se mi BAPTISTS, SKINNY PUPPY a mimozemšťan DEVIN TOWNSEND. Určitá odříznutost tamější scény je znát i v dalších žánrech a je citelná."
Nejen v hudbe. Mimozemstanu mraky a odriznutost zapadu Kanady (a zapadu US) jednoznacna. Ne nevyhnutelne k horsimu.
Za indikaci Grety Thunberg, ktera "bori hranice", se dnes vecer 20 minut bicuj. :-)
To RIP
Díky za tip, zní to slibně
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Vložit diskusní příspěvek