THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mstrovské dílo i po letech
Tak jsem to právě dokoukal, abych si po mnoha letech osvěžil, proč se se mi ten film tolik líbil. O poutavém filmařském vizuálu jsem si byl jistý, ale teď musím konstatovat, že na ten vybroušený cynismus jsem úplně zapomněl. K tomuto se nehodí lepší přirovnání než to profláklé o nastavovaní zrcadla, v tomto případě naší pokročilé západní civilizaci založené na křesťanských hodnotách.
Především myšlenkové průchody bratra, který má převádět divochy na pravou víru vévodí a podstatě definují charakter doby: “Ty víš moje dítě, že ve jménu našeho pána, církev vždy stále na straně silných“, ale není rozhodně není sám v tomto výsadku arogance v nitru džungle. „Jako černocha mě sem přivedli, protože se Mexičani báli koní, tak tyhle divoši by se mě mohli bát ještě více.“ Celý film je doslova napěchován podobnými postřehy-políčky. Hned jsem si vzpomněl na Depardieuva Kolomba argumentujícího se Španělskou královnou. „Ten Nový svět je pohroma“, … „A tenhle Starý je úspěch?“. Mistrovské dílo, které má svou nekorektností roku 1972 pořád, co říct.
Veľká vďaka za tento článok, konečne si tento film budem musieť pozrieť celý. Príbeh poznám vo verzii El Dorado od Carlosa Sauru, Kinskeho v pralese si pamätám z Fitzcarralda, čo je výnimočný kus, pri natáčaní údajne režisérovi indiáni ponúkli, že veľmi problémového Klausa zabijú :-)
* V roku 1560 bol Gonzalo Pizarro už asi 12 rokov o hlavu kratší, zhodou okolností tiež preto, lebo sa toho v Peru chcel ujať miesto španielskeho kráľa :-)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Vložit diskusní příspěvek