Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Wilderun je zatiaľ pre mňa album roka a prinútil ma k napočúvaniu ich diskografie, ktorá je takisto na veľmi vysokej úrovni.
prve dva mesiace mam takto
January
Wiegedood - There's Always Blood At The End Of The Road
Wilderun - Epigone
Celeste - Assassine(s)
Worm Shepherd - Ritual Hymns
Fit For An Autopsy - Oh What The Future Holds
Aethereus - Leiden
Billy Talent - Crisis Of Faith
February
Zeal & Ardor - Zeal & Ardor
Venom Prison - Erebos
Pure Wrath - Hymn To The Woeful Hearts
Immolation - Acts Of God
Allegaeon - Damnum
Corpsegrinder - Corpsegrinder
Author & Punisher - Krüller
Ahoj, tak ohledně Wilderun se neshodneme, ale nevadí. Big Big Train máš pravdu, v podstatě nemají čím zaujmout, já si je prostě jen vždy celkem rád poslechnu.
K těm věcem co podle tebe chybí, jsou to desky vše myslím kolem června, tohle je zatím jen leden a únor, mám v plánu napsat další takto po dvou měsících. Porcupine Tree určitě plánuju zařadit. Ashenspire ne, to mi vůbec nesedí. Nutno brát v úvahu, že to je jen můj subjektivní výčet toho, co mě zaujalo a rád poslouchám.
skvely clanok. za mna:
- prvy wilderun, ktory vobec nebavi
- big big train: bohuzial opat priemerny album (vsetko v diskografii okrem english electric je priemerne)
... co chyba 😃:
- aristocrats with primuz chamber orchestra
- asphenspire: hostile architecture ... len treba zabudnu na a forest of stars
- oceans of slumber - nahrali doteraz najviac svojske album ... bude to love al. hate
- porcupine tree ... aj ked to je take velmi unavene 😠.
Coskoro bude snad dalsi prehlad 😉.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Vložit diskusní příspěvek