Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
tyvoe to je tak když někdo ressurectne starou recku, pak člověk odpovídá na dva roky starej post :D
Myslíš eMotive? To album coverů?
Faux pas !
Inak album vyslo v r. 2000
dobré
A perfect Circle je jedna z mých nejoblíbenějších skupin. A toto první album je jejich nejlepší, škoda jen, že třetí stálo za nic.
Judith je prostě hymna, a celé tohle album je naprosto úžasné, klidně ho přechválim, protože APC si to tady podle mě zaslouží
jojo, sranda musi byt i kdyby fotra veseli :o))
S tím městem to nechápu já jsem také z vesnice tak jako imhotep (někde to tu psal) a všiiml jsem si, že máte potíže s ropoznáním kde psat i / y.Dělejte s tím něco.
Ví, ale pravidelně ho sem na to chodí různí yntelygenty z mjesta...
kydač hnoje
Víte mily vesničane, že se nepíše Imotep, ale Imhotep?
vida, tenhle masterpiece jsem uz dlouho neslysel, budu to muset napravit
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek