Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tenhle disk si po odchodu kytaristy Kristkopfa nahráli hanoveráci sami, aby měli něco s sebou na stejnojmenné jarní turné s Yacöpsae. Vypálené cédéčko jasně ukazuje proměnu téhle kdysi funny gore smečky do více crustcorových vod...
Popravdě řečeno minulé dílko těchto HC/grinderů mne příliš na zadek neposadilo. O to víc jsem byl překvapen, když jsem je po nějaké době shlédl naživo.
Tak vám nevím... Jak je vidět z titulu alba, tak Luisma a spol. neztrácejí svůj osobitý patologický humor. Bohužel jaksi postupně ztrácejí svou osobitost a originalitu...
Tak tímhle CD to Bruno a jeho banda definitivně natřeli všem dosavadním pochybovačům, kteří v Hypnos viděli jen jakýsi nabubřelý a reklamou tlačený projekt.
Svět zešílel..! Pochybovat o tom, že Alienation Mental jsou po vydání jejich prvního samostatného CD nejdivočejší a nejšílenější D/G formací široko daleko nemá smysl.
Tak milí Poláci nám po Tnyribal načas zahnili, část odpadla a z té hniloby se rozrostla houbovitá tkáň, pučící z patnácti nových řezných ran... Léčebný proces však probíhá značně regresivně.
Tři pohrobci blackových S.C.U.M. a uprchlík ze Succubus vyplodili s novou kapelou demo, ze kterého jsou v poslední době všichni na větvi... A koneckonců není divu...
Slyšeli jste někdy Effigy Of The Forgotten od Suffocation? Blbá otázka... Předpokládám, že sluchovody většiny tvorů holdujících smrtícímu kovu se s touto milou placičkou alespoň někdy střetly.
Polští Damnable se svým dílkem Inperdition zařadili mezi mé deathgrindové oblíbence. Žel další jejich nahrávky mne nezaujaly už tolik jako zmíněný první oficiální počin.
Cortege zřejmě pochopili, že se svou předchozí tvorbou přílišnou díru do světa neudělají a mírně změnili pohled na věc... žel podle mne poněkud zcestně.
Melodičtěji pojatému deathmetalu se dnes příliš nedaří. Přesto stále existují kapely, které se nesnaží být nejrychlejší, nejbrutálnější a nejvíc sick.
Váj em sí ej... teda vlastně váj bí sí ej. Co byste čekali od YBCY. Já tedy něco zákeřného, protože chorobný Parambuchův mozek přece nevyplodí nic, co by se dalo zařadit do šedi průměru.
Abrovo Snuff prods. se před časem stalo strůjcem realizace zajímavého a hodnotného kazetového splitka, které si myslím zaslouží pozornost. Nejen proto...
Příjemné překvapení od těhle Amíků, jen co je pravda. Po obsahové stránce koncepčně pojatý pestrý deathmetal se spoustou zvratů, technických a rytmických kliček.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.