NOMENMORTIS - How I Learn To Bleed... For The Things I Wish To Forget
Orel přistál... to vás napadne po vyslechnutí intra desky slovenských Nomenmortis. Z proma se to ještě tak nezdálo, ale materiál, který Lukáčovci nahráli...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Orel přistál... to vás napadne po vyslechnutí intra desky slovenských Nomenmortis. Z proma se to ještě tak nezdálo, ale materiál, který Lukáčovci nahráli...
Shindyho éteričtí koně mají po skvělém demu Slaves Of Time konečně CD. A procházejí se, p(r)outníci jedni, skrze všemožné hudební styly, od deathmetalu (ze kterého vlastně vycházejí) přes artrockové prvky typu King Crimson či Mahavishnu Orchestra až po najazzlé pasáže.
Když se podíváte na obal téhle kazety, máte pocit, že se bude jednat o soubor přiteplených oplodňováků nějaké italské lokální kutálky. Pěkná kost s roztomilou kočičkou (na obale) totiž skrývá neméně roztomilou úchylárnu z dílny hnutí supertajných sexuálních terorturistů jménem Kuma Rafinatta.
Poměrně neznámá kapela, že? Viděli jste už někdy někde leták Prejudice? Nebo snad jejich CD? Ne? No, nedivím se, Prejudice jsou z Belgie a asi toho moc na propagaci nedělají.
Tak, nebe se otevřelo a šílení Frantíci opět udeřili! Udeřili sice již minulé léto, takže recenze je malinko neaktuální, ale dřív to v SR nešlo. V SR5 jste mohli s těmihle grind/deathery ze Štrasburku najít pokec a taky recenzi na jejich druhé CD Ex-pulsion.
Inflammatory jsou nová mladá partička z Prahy. Ještě moc nehrají, ale loni stvořili v Megasoundu malé promo, na které se nachází pět věcí. Promo trpí v podstatě všemi nemocemi prvních počinů.
Další dávka bestální romantiky v podání prapodivné kapelky „vláda macešek“. Dvojice Jůza/Kalibán a spol. opět udeřila na naše mozkové pleny svou schizofrenní tvorbou s nádechem avantgardy a feelingu českého hudebního undergoundu let sedmdesátých.
Britská méně známá death/grind/gore bruska od méně známé UK firmy. Ano, nelze říci, že by se v polední době Spojené království vyznačovalo množstvím nových deathmetalových smeček.
A opět na nás útočí naši slovenští bratia. Naštěstí ovšem jen na naše sluchovody, protože jinak bychom to proti jejich MIGům 29 asi těžko vychytali. Minimalistické brutal duo ze Žiliny se loni rozhodlo konečně něco spáchat ve studiu.
Ajajaj... To bolí. Promokazeta, na které je napsáno „recorded live in living room“ obvykle nevěstí nic dobrého. Výjimkou jsou u nás snad jen F.O.B. a jejich dema „ze stodoly“.
No nazdar, veselí hoši z Jihoafrické republiky vyrukovali s novým albem. Žel neslyšel jsem jejich poslední desku Fink, která už nesla stopy nových postupů...
Hmmm... Fakt nechápu, z čeho jsou všichni ohledně téhle kapely tak úlítlí. Já teda chápu, že Chronic Corpora Infest mělo hodně krutej gore obal, že mexičtí Disgorge (neboť o těch je řeč) mají i pěkně odporné gore texty...
Tihle Němci mne dostali. Dělají si co chtějí, vypadají jako banda vyhulených mozků, ale jsou to fajn lidi a hrají super muziku. Možná, že i přes svou „neortodoxní“ image jsou víc ortodoxní...
Jen málo německých deathových kapel prorazilo hranice vlastní země. Mezi těch pár, které občas zavítají i k nám, patří Profanity. Jejich dřívější tvorba byla jaksi melancholická.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.