GOREROTTED - Mutilated In Minutes
Britská méně známá death/grind/gore bruska od méně známé UK firmy. Ano, nelze říci, že by se v polední době Spojené království vyznačovalo množstvím nových deathmetalových smeček.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britská méně známá death/grind/gore bruska od méně známé UK firmy. Ano, nelze říci, že by se v polední době Spojené království vyznačovalo množstvím nových deathmetalových smeček.
A opět na nás útočí naši slovenští bratia. Naštěstí ovšem jen na naše sluchovody, protože jinak bychom to proti jejich MIGům 29 asi těžko vychytali. Minimalistické brutal duo ze Žiliny se loni rozhodlo konečně něco spáchat ve studiu.
Ajajaj... To bolí. Promokazeta, na které je napsáno „recorded live in living room“ obvykle nevěstí nic dobrého. Výjimkou jsou u nás snad jen F.O.B. a jejich dema „ze stodoly“.
No nazdar, veselí hoši z Jihoafrické republiky vyrukovali s novým albem. Žel neslyšel jsem jejich poslední desku Fink, která už nesla stopy nových postupů...
Hmmm... Fakt nechápu, z čeho jsou všichni ohledně téhle kapely tak úlítlí. Já teda chápu, že Chronic Corpora Infest mělo hodně krutej gore obal, že mexičtí Disgorge (neboť o těch je řeč) mají i pěkně odporné gore texty...
Tihle Němci mne dostali. Dělají si co chtějí, vypadají jako banda vyhulených mozků, ale jsou to fajn lidi a hrají super muziku. Možná, že i přes svou „neortodoxní“ image jsou víc ortodoxní...
Jen málo německých deathových kapel prorazilo hranice vlastní země. Mezi těch pár, které občas zavítají i k nám, patří Profanity. Jejich dřívější tvorba byla jaksi melancholická.
No, řekněte sami – chce snad někdo něco nového od těchto mohykánů švédské deathové scény? Já bych si troufl tvrdit, že ne. Centinex mají své zaryté odpůrce...
Hmm, tak o téhle kapelce jste se dočetli v rozhovoru, takže už víte, co máte očekávat. Ano, ačkoli jsou někteří členové Caress zainteresováni i jinde (řekněme v grindu)...
Tenhle materiál by měl už dnes být venku jako split CD se slovenskými Brainbleed, ale ještě jsem to v distrech neviděl. Jinak B.E. jsou zčásti pohrobky Exhumace (bicman Hlen)...
Když jsem Tima Fouche, lídra téhle partičky z Oregonu, potkal v Klánovicích, dal mi tehdy demo své kapely Merde (viz recenze v SR6). Upřímně – moc mne tenkrát nevzalo.
Parafrází na známý punkový slogan se honosí záhlaví dalšího zvukového experimentu kvarteta sdruženého kolem Radka Kopla. Za komančů tady s prvním noisecorem přišel zřejmě Milan Knížák...
Banskobystričtí melodičtí deathers mne popravdě řečeno svým předchozím dílkem Caligo moc nepřesvědčili. U Tyrannus je znát velký posun vpřed. Pyopoesy jsou zasnění a na Tyrannus se rozhodli vzpomenout a časy...
Jesus Christ Is Dead – Kill Him In Yourself !! Tak tímhle heslem nás už volyňstí Mstitelé oblažují nějaký ten rok, za což si zaslouženě získali ostruhy v podobě CD u Amíků BON recs.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.