THE ALGORITHM - Brute Force
A jsou tady zas. Nebo spíš a je tady zas. Už potřetí. Jedno z nejsevřenějších spojení pravověrné elektroniky s tvrdostí a průrazností metalu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A jsou tady zas. Nebo spíš a je tady zas. Už potřetí. Jedno z nejsevřenějších spojení pravověrné elektroniky s tvrdostí a průrazností metalu.
Tuhle hudbu určitě neposlouchejte pod vlivem návykových látek. Nebo se zblázníte. Vážně. I za střízliva se vám v mozku při poslechu WOLVSERPENT roztočí kolečka...
Už dlouho mě takhle drsně neusadila banda mladých rybízků, kteří se před nedávnem začali holit. To, co začalo kytarovými onaniemi dvou teenagerů...
Nedávno jsem tu se slzou v oku vzpomínal díru, která na domácí scéně zeje po odchodu GOSPEL OF THE FUTURE. Žádný těžkotonážní buldozer mě od jejich dob nerozjezdil tak...
Už jsem to tu psal mockrát a napíšu tu zas. Švédsko a kytara je recept, který málokdy nechutná.
Osm let, které uplynuly od minulé desky, to už je celkem dlouhá doba. Otázka, jestli kapela za to dobu kapela provedla nějakou velkou změnou nebo se výrazněji posunula...
Nikdy by mě nenapadlo, že tento dvoučlenný výplach uslyším poprvé živě na Brutal Assaultu. Pokud někde, tak jsem doufal v jihočeský žánrový festival Noise Párty...
Tak jsme se dočkali. Nadějní Briti, kteří prozatím do světa chrlili jen singly, EPčka a videoklipy, se konečně rozhoupali k velké desce.
Návraty do minulosti v současném prudce nabitém, progresivním a dynamickém kurzu dramaturgie Metalopolis příliš nepěstujeme, ale parta z australského Brisbane za trochu vzpomínek stojí.
Na fešnom digipacku v čiernej, bielej a červenej farbe sa o miesto podelili plzenskí 1000 BOMBS a pražskí BAJONET. Osem skladieb z ich najnovšej tvorby sa zmestí na necelých 22 minút...
Tahle kapela z Ottawy, vedená sympatickou nenápadnou divoženkou Melanií, je pro mě už pár let srdcovkou. Dokazuje, že i grindcore se dá dělat nápaditě...
Můj první kontakt s těmito bažinatými finskými mystiky se udál před drahnou dobou na jednom festivalu v Estonsku. Kluci z DARK BUDHA RISING v nějakém zapadlém krámku nakoupili vinyly několika hodně obskurních pravověrných českých bigbítů...
Popradskou NYMPHU jsme tu naposledy obdivovali před téměř deseti lety. Mluvilo se o ní jako o velkém příslibu do budoucna. To jejich poslední, v současné době posmrtná...
Když jsem byl do několika žebříčků osloven vybrat nejlepší hardcoreové nebo metalové desky za poslední rok, několikrát jsem si povzdechl...
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.