Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lietadlom do Srbska, autom z letiska, vlakom do Budapešti a to všetko kvôli koncertu na lodi – zhruba takto komentoval Daniel Gildenlöw strastiplný začiatok prevažne festivalového turné-neturné...
„Mládí kupředu“, hlásá jeden velmi úderný slogan, který je vhodno následovat. Proto využijeme práce mladého adepta, který si vylosoval právo sepsat reportáž z této již tradiční akce...
Takmer presne do roka a do dňa zavítala pri propagácii aktuálnej multiformátovej a na pudy zberateľov podlo útočiacej novinky v poslednom čase azda najpopulárnejšia japonská gitarová formácia aj do rakúskej metropoly.
ANAAL NATHRAKH sa po dva a pol roku vrátili na miesto činu, presnejšie do londýnskeho klubu Camden Underworld, kde v decembri 2005 odohrali svoj historicky prvý koncert.
Na koncert „divadelného drone“ KTL sme sa vydali vyzbrojení strohým údajom o priaznivej cene a mieste konania, ktorým bol doteraz nepreskúmaný bar Rhiz.
Fero Griglák hovorí, že FERMATA je v súčasnosti vo svojej životnej forme a intenzita koncertných vystúpení tejto legendárnej kapely mu dáva za pravdu.
Bostonští JUNIUS patří mezi značně zajímavé zástupce americké post-rockové alternativy, ovšem z tradičních kolejí a přehršle kapel vyčnívají zajímavou kombinací prvků gotického roku či new wave...
Málo naplat, EPHEL DUATH jsou sice i ve třech výbornou (nejen) koncertní kapelou, ale navzdory tomu mě dokázali nejvíce nadchnout při svém prvním českém vystoupení...
Švédové THE HIVES byli vždy zárukou výtečné koncertní zábavy a ne jinak tomu bylo i minulý nedělní večer v pražském Roxy, kam přijeli hlavně kvůli propagaci skladeb ze své poslední řadovky „Black And White Album“ (2007).
Vidět polovinu sestavy slavné PANTERY (Phil Anselmo, Rex Brown) nebo vedoucí členy předních sludge metalových formací z amerického jihu, ať už v tomto případě mluvím o CORROSION OF CONFORMITY (Pepper Keenan) nebo CROWBAR (Kirk Windstein)...
Tesne pred konaním bol tento koncert presunutý z Ružomberka do Banskej Bystrice a možno aj tento fakt v spojení s minimálnou propagáciou akcie zapríčinil relatívne malú návštevnosť.
Piano Club môže závidieť Trenčanom minimálne celé Slovensko. Krásny kultúrny stánok, v porovnaní s ktorým vyzerajú nitrianska Stará Pekáreň či bratislavský Randal ako smutné zapuchnuté kobky.
Akce dvou kapel z německé stáje Lifeforce Records, kterou bych dramaturgicky hledal spíše na strahovské sedmičce, se odehrála v žižkovském klubu Kain.
Nejdříve chci poděkovat čoudovi s tričkem NAPALM DEATH, který mi v pitu orazítkoval ksicht osmiřadovým stahovákem z pyramidek. Díky čoudo! Není nad podobný vkusný doplněk na tváři.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.