Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První z posledního dne. M.A.C. OF MAD. Pražáci měli z prvních kapel asi nejnižší účast na josefovském buzerpace. Kapela hodně doplácela na zvuk, striktně rovná rytmika a efekty pouštěné z notebooku se venku jevily poněkud zvláštním způsobem - hodně tupě a zastřeně.
Druhý den zahajují bratři ve splitu s otevírajícími prvního dne. Tedy mostečtí OPITZ, kteří svůj materiál před nedávnou dobu otiskli do trackových stop společně s RUBUFASO MUKUFO.
Poté, co se Trent Reznor v posledních letech stal opět studiově plodným umělcem, bylo nevyhnutelné, aby jeho formace NINE INCH NAILS poctila svou návštěvou i naše hlavní město.
Jak počalo být dobrý zvykem, o výkop se poslední dobou na Brutal Assaultu starají sportovci hrající v grindových dresech. Ani letos tomu nebylo jinak.
Tohto roku bolo konečne aj na Slovensku možné vidieť nielen zaslúžilé a vyslúžilé hviezdy (v poslednom čase smerujúce trochu viac na východ), ale aj koncert jedinečnej TORI AMOS či niekoľko hiphopových akcií s interpretmi...
Dvanácatý ročník festivalu opět procházel organizačními změnami a stejně jako loni představil zajímavě nabitý program. Před vlastní sérií článků jsme pro vás i nyní připravili přehled našich postřehů a komentářů.
Anneke opúšťa THE GATHERING, akonáhle si splní doteraz dohodnuté koncertné záväzky. Túto správu asi netreba nikomu približovať...
Letošní ročník festivalu MASTERS OF ROCK je za námi a je čas rekapitulace. Nemá cenu zamlčovat minulost, v níž došlo právě kvůli reportu z předchozího ročníku onoho festivalu k výměně názorů mezi zdejší redakcí a promotéry.
Sluníčko, nakukující trhlinami v oblačném nebi nad Spáleným Poříčím a plzeňští ILL FISH nemilosrdně vytahující ze spacáku poslední spáče, to byl první obrázek...
Festivalový fenomén vládne hudebnímu světu, domácí končiny nevyjímaje. Jinak se sotva dá popsat doslova přeprška hromadných vystoupení kapel nejrůznějšího ražení...
„To jsme se jich načekali“ chtělo by se říci slovy klasika krátce poté, co se objevila informace o pražském koncertu švédské brusky MESHUGGAH. Komu se nechtělo za koncerty této originální metalové bandy cestovat do okolních zemí...
Festival Hodokvas konečne uzavrel obdobie hľadania vlastného profilu. Po vystriedaní viacerých lokalít našiel, zdá sa, ideálnu pôdu na ploche piešťanského letiska...
Sobotní program ač na počet vystupující velmi bohatý spěl k jedinému vrcholu - BRUTAL TRUTH. Do té doby byl divákům nabídnut vskutku dlouhý výčet interpretů různého žánrového zažazení či kvality.
V duchu nejlepší tradice nás v podkrkonošském Trutnově přivítalo deštivé počasí, který je dějištěm již devátého ročníku kultovního festivalu Obscene Extreme.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.