Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Onoho vlahého májového večera se v pražském Lucerna Music Baru sešla vskutku pestrá sestava. Ani ne tak z hlediska stylového (neb celý večer se nesl ve znamení jediného žánru) ale spíše z hlediska geografického.
V rakúskej metropole to od začiatku roka po stránke organizácie zaujímavých koncertov slušne žije. Po minulotýždňovom príjemnom prekvapení v podobe mne dovtedy neznámych Japoncov GHOST...
Je dobře, že si k nám začínají nacházet cestu i kapely jako PELICAN, či RED SPAROWES. Prvně jmenovaní zaplnili pražský Akropolis před měsícem a těm druhým se to samé povedlo v druhý květnový pátek.
Cestou za neznámom bol tento koncert. Jediným styčným bodom medzi GHOST a mne známou hudbou bol „Rainbow“, vydarený spoločný album gitaristu Michio Kuriharu a BORIS.
Nemeckí MASTERPLAN úspešne zažehnali krízu spôsobenou odchodom spoluzakladajúceho člena Uli Kuscha a originálneho frontmana Jorna Landeho. Medzičasom rozšírili diskografiu o nový album s názvom „MK II“...
„Jó vono se řekne bejt rockovou hvězdou… Ale tu práci za tím už nikdo nevidí“, tak praví jeden z mých přátel a má recht. Ten čas ve zkušebnách, tahání nástrojů...
„Nešťastné“ trináste pokračovanie má za sebou záhorácky Brainwashing. Priznám sa, že po oznámení headlinerov som – diplomaticky povedané – obdivoval organizátorov za odvahu pustiť sa do takéhoto rizika.
Ať si kdo chce co chce říká, ať si třeba hromada lidí slzy utírá, ARAKAIN je největší domácí metalovou kapelou, to se zkrátka nedá nic dělat. Omlouvám se za inspiraci téměř zlidovělou hláškou pánů Šimka s Grossmanem...
Tretí ročník Donaufestivalu, takmer dvojtýždňovej multimediálnej akcie, konajúcej sa v malebnom rakúskom Kremsi, sa konal pod patronátom Davida Tibeta z CURRENT 93.
Roger Waters v Praze je velmi ojedinělý jev. Alespoň mi to tak připadalo při jeho návštěvě začátkem druhého tisíciletí. Bývalý „floyd“ přece jen není z těch nejčinorodějších a vzhledem k jeho věku už mu to ani nikdo nemůže vyčítat.
Joe Preston. „Akuma No Kuma“, zlý medveď, ako mu hovorí Atsuo z BORIS. Bývalý člen MELVINS a EARTH (v dobe debutu „Extra-Capsular Extraction“), spolupracovník SUNN O))) na oboch „Whites“ a zároveň duša i telo jednočlennej kapely THRONES.
Ještě před několika měsíci by na vystoupení amerických PELICAN v Praze stačila kapacita malého klubu typu strahovské Sedmičky. Leč časy a trendy se mění a opětovný návrat kytarové muziky na výsluní začíná reflektovat i malá česká kotlinka.
Druhého dubnového večera zavítala do libeňské továrny vskutku vybraná a hlavně žánrově pestrá sestava. Není divu, že prostory Abatonu praskaly ve švech...
Asi nejsem sám, kdo nemá příliš v oblibě pondělí. Povětšinou den plný špatné nálady a stresu se však občas dočká i příjemného zakončení. Tohle platilo i první pondělí letošního dubna...
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.