Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O tom, že sa aj na slovenskej metalovej scéne „zmodernieva“, sa mohli presvedčiť návštevníci koncertu v bratislavskom Randal Clube. Na krst debutového CD skupiny RUMBURAX si do priestorov v budove YMCA (sic!
Dvojitá porcia nemeckého mäsa v kanadskej žemli. Prípadne inými slovami: NEAERA a FEAR MY THOUGHTS v obložení QUO VADIS a KATAKLYSM. Tak nejako sa profilovalo pondelkové menu v populárnom klánovickom klube Black Pes.
Len niekoľko týždňov od koncertu DEEP PURPLE si do Bratislavy našiel cestu spevák a basgitarista Glenn Hughes, ktorého hudobná minulosť je neoddeliteľne spätá práve s legendárnymi hardrockermi.
Presne týždeň pred Vianocami sa v nitrianskej Starej Pekárni pochovával Boh. Kultivovaným, kvalitným, po všetkých stránkach profesionálnym spôsobom. Štyri partie hrobárov si spravodlivo podelili úlohy.
LVMEN jsou v současné době hodně v kurzu, a tak nebylo žádným překvapením, že yachtařská prkna byla ve čtvrtek čtrnáctého zcela zaplněna. Ba co víc, naplnily se mé nejhorší obavy – v klubu byla hlava na hlavě...
Obrovská smůla provázela letošní WINTER ASSAULT už krátce po zveřejnění původně početné sestavy nadmíru atraktivních kapel.
9. prosinec – významný to den pro českou hudební scénu. Víte proč? Jo, jasně, rozdávali se slavíci… To taky. Dobrá, tak já to tedy upřesním. Významný den pro českou crossoverovou scénu.
Sobotní večer byl přímo ideální čas vybízející k návštěvě nějaké té hudebné produkce. Pro obyvatele hlavního města byla nabídka rozšířená o performanci možná nejznámější polské metalové kapely.
O DOG EAT DOG nebolo nejaký ten rok vôbec nič počuť a zrazu sa ku mne dostala informácia, že sa títo Amerikánci ukážu v našich končinách. Bol som prekvapený...
To se zas jednou žižkovský Akropolis zaplnil téměř k prasknutí. Těžko soudit, zda-li za to mohly nepopíratelné kvality hlavní hvězdy, či pověst, která ji předcházela.
Od vynikajúceho pražského koncertu nestihlo ubehnúť ani polroka a kalifornská štvorica stihla opäť doraziť do pre našinca dosiahnuteľných končín, ktorými bola tento krát neďaleko ležiaca rakúska metropola.
Tim „Ripper“ Owens využil tvorivú pauzu svojej domovskej skupiny ICED EARTH na to, aby rozbehol svoju vlastnú kapelu. Hoci BEYOND FEAR majú na konte len jeden album...
Při představě živoucí světové legendy formátu NAPALM DEATH a žižkovského klubu Matrix se mi do hlavy vehnaly myšlenky, zdali tento prostor bude odpovídat zájmu o shlédnutí podobné akce.
Je skvělé, že díky naší agilní cestovce „Ozzy a Potkan“ můžeme pohodlně a bez větších starostí navštěvovat veškeré zajímavé koncerty v sousedním Německu a tak i zájezd na tuto významnou putovní akci jsem si prostě nemohl nechat ujít.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.