Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už sa ani presne nepamätám, ktorými odborníkmi boli RADIOHEAD vyhlásení najlepšou koncertnou kapelou súčasnosti. Isté je, že pre človeka z našich končín bolo vždy veľmi ťažké presvedčiť sa o pravdivosti tohto tvrdenia.
Jedenáctý a v mnoha ohledech i přelomový ročník festivalu Brutal Assault je za námi. Ještě než přistoupíme k jeho obšírnějšímu hodnocení, máme tady pro vás náš první a ryze návštěvnický pohled na jeho průběh.
Po neskutečných vedrech nás oblažilo docela příjemné ochlazení s občasnou dešťovou sprškou, takže i Klánovice dnešní večer vítaly příchozí pláčem z nebes.
Podmračené sobotní dopoledne na západě Čech opravdu nevybízelo k návštěvě podobné venkovní akce, ale jednodenní, zajímavě složený set z tuzemských mainstreamových kapel...
Sotvaže jsem v pátek dorazil do areálu ostrůvku „U starého mlýna“, malebně ovlažovaného ze všech stran západočeskou řekou Radbuzou, a zlehka se aklimatizoval...
Na otázku ako sa schladiť v tohtoročných rekordných horúčavách dáva v bratislavskej hradnej skale zavŕtaný Subclub skvelú odpoveď. Zvlášť keď jeho pódium mala okupovať štvorica kapiel...
Piatok 14. 7. 2006 Masters Of Rock navštívilo tento rok takmer 30 tisíc ľudí. Mamutí festival sa pritom už štvrtý raz tiesnil v nedôstojných podmienkach areálu likérky Rudolfa Jelínka.
Sobotní budíček se svým sranda grindem obstarávají kojetínští SPASM. V době, kdy ještě mnozí dospávají páteční opičku a kdy ještě mnozí další snad ani nešli spát jest tahle sprška oplzlostí a agrárních vtípků akorátním soustem.
Letos již poosmé se davy fanoušků extrémního metalu ubíraly směrem trutnovské bojiště, aby zde stejně jako již sedmkrát předtím zapomněli na starosti všedního dne a užili si desítky tu více...
Předem bych chtěl upozornit, že materiál uvnitř reportu obsahuje KOMBUCHU, která je sama o sobě do osumnácti let nepřístupná, proto vzývám všechny naše čtenáře...
Tak a máme za sebou vydarený vstup do slovenskej festivalovej sezóny. Topvar Rock Fest nám utešene rastie pred očami a jeho tohtoročná mutácia v mnohom predčila očakávania...
Ráno mě budí hudba z okolních aut, letitý Zetor vyprošťující zapadlá auta a první hrající na hlavní stage, kterými jsou KRLEŠ. V areálu mě velmi pobavila masivní fronta lidí čekajících na kávu u stánku Nescafé.
Déšť, bláto a bahno, které mne vítalo, když jsem vstupoval do areálu festivalu, se stalo symbolem následujících dvou dnů, neboť bylo naprosto všude a nemilosrdně požíralo celý festival.
Protože letošní nabídka několikadenního pražského hudebního festivalu United Island Of Prague z mého pohledu nenabízela příliš lákadel, vyrazil jsem do Prahy až v sobotu odpoledne.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.