OFFICIUM TRISTE - Hortus Venenum
Počátkem podzimu vyšlo více zajímavých desek, „Hortus Venenum“ jsem postřehnul, poslechnul, odložil na pozdější zpracování a v té formě to zůstalo.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Počátkem podzimu vyšlo více zajímavých desek, „Hortus Venenum“ jsem postřehnul, poslechnul, odložil na pozdější zpracování a v té formě to zůstalo.
Někdy je zkrátka lepší se s verdiktem, potažmo recenzí příliš neunáhlit a nechat na sebe dané dílo působit o něco déle...
DENIGRATE jsou finská gothic/doom metalová kapela, která své počátky datuje do poloviny devadesátých let.
Kapela, která se v Kansas City původně dala dohromady na jednu show, se stala jedním z nejrychleji rostoucích klubových souborů v rámci extrémního hardcoru.
V poslednej dekáde OPETH polarizovali svoju poslucháčsku základňu a každý ďalší album od vydania "Heritage" bol spájaný s nostalgickými povzdychmi o absencii tvorby z obdobia...
Ve filmu Hrabě Monte Christo se nachází jedna táhlá, podvratným mystériem nasáklá scéna...
Animátorská továrna DreamWorks má vždy jednou za čas štěstí, že zasáhne terč přesně do černého středu.
Ještě si pamatuju jak osvěžující bylo před několika lety objevit něco pro mě nového v podání norské progresivní poprockové skupiny MEER.
Troufám si tvrdit, že ve Španělsku usídlená sestava RAPTORE, vedená argentinským frontmanem Nicem Cattonim se už po dvou řadových nahrávkách zařadila minimálně k širší špičce současné vlny old school heavy metalu.
Pokud bych měl jmenovat svého osobního favorita v BDM v rámci posledních dvou dekád, bez váhání ukážu na DEFEATED SANITY.
Blake Judd sa dá stále považovať za výraznú osobnosť dnes už pomerne nekonfliktnej a nekontroverznej scény. Po vydaní dnes dekádu starého materiálu "The World We Left Behind" sa vytratil...
Letošní sedmnáctý listopad jsem oslavil na plzeňském festivalu Animánie. V hledáčku jsem měl původně všude oceňovaný Život k sežrání od Kristy Dufkové...
Loňské léto se mi po THE CURE stýskalo, letošní podzim mi nadělil nové album. Brity jsem infikován již od svých telecích nebo chcete-li (ať jsem in) týnejdžrovských let.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.