SONATA ARCTICA - Reckoning Night
Pro existenci finské melody partičky nemám jiné vysvětlení než prokletí. Muselo se to stát tak před dvaceti lety… v době, kdy velký světový král popu ještě udržel se na nohou...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro existenci finské melody partičky nemám jiné vysvětlení než prokletí. Muselo se to stát tak před dvaceti lety… v době, kdy velký světový král popu ještě udržel se na nohou...
Američtí písničkáři PEDRO THE LION nejsou na nezávislé kytarové scéně žádnými nováčky. Jejich novinka „Achilles Heel“ je již pátou řadovkou a stejně jako její předchůdci...
OPETH jsou v současnosti v kurzu. Není tedy divu, že je potřeba čím dál početnější fanouškovské obci nabídnout i něco víc, než jen klasické zvukové nahrávky.
S prvním albem plachtícím pod křídly Roadrunner Records přichází na metalcoreovém kolbišti zavedená firma CALIBAN. A z jejich již čtvrté desky je cítit vývoj.
Napriek tomu, že OTK sú stále oboma nohami v undergrounde, ich líder Ondřej Ježek je persóna známejšia -- či už ako majiteľ brautiganovsky nazvaného štúdia jáMOR...
Pøznáte tø, klåsický príbeh kapely, ktørá začínala s niečím, čø (økrajøvø) súviselø s metaløm kabátik začal byť v záujme ďålšiehø røzvøja a umeleckej sløbødy priúzky.
Zákony trhu jsou holt neúprosné. Firma Nuclear Blast to dobře ví, proto kuje železo, dokud je žhavé a čtyři měsíce po vydání studiového šlágru „Once“ přichází s after release singlem „Wish I Had an Angel”.
"Pane... ty... niesi... hoden... Domine... non es... dignus..." zaznie prerývaným a skresleným hlasom na začiatku ôsmej skladby tohoto CD. V tom čase budete mať za sebou zhruba 25 minút blackmetalového uragánu...
Vzpomínáte na skladbu „The Ones Who Came Before“ z alba Passage; na tu pasáž, kdy náhle uprostřed dark metalového třeštění zazní techno beat? Já ano. Šlo o jeden z mnoha silných dojmů...
Na začátku byli BURN THE PRIEST, kteří se v roce 1998, po vydání stejnojmenného debutu, přerodili do skupiny LAMB OF GOD. Pak se tito thrasheři z Richmondu vydali na cestu hledání vlastního místa na hudebním výsluní a postupně se propracovali až k loňské...
Spojení gotického a progresivního rockového potažmo metalového výraziva? Na první pohled by mohlo jít o nesourodou a neharmonickou míchanici stylů, zkušenost nás však v mnoha podobných případech učí něco jiného.
Za celou více jak čtvrt století trvající kariéru se nestalo, aby legendární THE CURE natočili po sobě dvě stejné desky. A myslím, že toto tvrzení platí i v případě novinky...
Tvorcovia filmu „Nožnicovoruký Edward“ s Johnnym Deppom v hlavnej úlohe by boli veru prekvapení, kam až dokázali dotiahnuť ich nápad šialení severania IMPIOUS.
Nevěřil. Sám se vydával za medium a jeho víra v duchy kolísala na hranici nuly. Dalo se tím slušně vydělat a on, mladý podvodníček, si tak výrazně přilepšoval.
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.
Po nějaké době zakouším něco z post/sludge ranku a vlastně celkem spokojenost. Standarně namíchaná směs dvou dlouhých a pomalých kompozic nabídne vše potřebné. Na druhou stranu ale zase příliš mnoho důvodů k opětovnému poslechu nenacházím.
Nesmlouvavý buldozer s novým sedmipalcem. Čtyři zubaté tomahavky ve vašich zádech. Každá čepel jiná. Všechny rezavé a ostré současně. Společným jmenovatelem je hardcorový tyjátr v balaclavách.
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!